V případě, že si zůstavitel nepřeje, aby některý z jeho potomků dědil, nemůže tohoto dosáhnout závětí, tedy např. tím, že by mu v závěti nic neodkázal, ale musel by učinit tzv. vydědění, které může být i obsaženo i v samotné závěti.
Podle současné právní úpravy může k vydědění dojít, je-li dán alespoň jeden z důvodů, uvedených v ustanovení § 469a odst. 1 občanského zákoníku. Dle tohoto ustanovení může zůstavitel potomka vydědit, jestliže:
1. v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, 2. o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, 3. byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, 4. trvale vede nezřízený život.
Zatímco důvod uvedený pod bodem c) by neměl přinášet interpretační problémy k bodům a), b) a d) považuji za vhodné uvést, co si pod zde uvedenými obecnými pojmy představovat.
Otázku, zda neposkytnutí pomoci v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, bylo v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat dle konkrétních okolností případu a to z objektivního hlediska. Hodnocení rozporu s dobrými mravy tedy není ponecháno na libovůli zůstavitele. Rovněž je třeba brát v úvahu, zda vyděděnému potomkovi bylo reálně umožněno pomoc poskytnout. Neplatné by pak tedy bylo vydědění, kdy sám zůstavitel by se této pomoci bránil či vyhýbal.
Stejně tak i v případě posuzování otázky trvalého neprojevování opravdového zájmu potomka o zůstavitele je třeba zohlednit to, zda potomek měl možnost o zůstavitele zájem projevovat, resp. zda zůstavitel sám měl zájem se s vyděděným stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy. Proto, spočívala-li příčina nezájmu potomka o zůstavitele v chování zůstavitele, je možné či spíše pravděpodobné, že soud takové vydědění nebude akceptovat.
Pod pojmem nezřízený život si každý správně představí např. nadměrnou konzumaci alkoholu, užívání drog, tzv. gambling apod., avšak považuji za důležité podtrhnout slovo „trvale“, které vylučuje vydědění potomka v případě jeho jednorázového zaváhání a dle názoru autora tohoto článku umožňuje, aby potomek vyděděný z tohoto důvodu, svým následným příkladným či společensky nezávadným chováním v období od sepsání vyděďovací listiny do smrti zůstavitele (má-li takové chování znaky trvalosti), platnost vydědění z tohoto důvodu vyloučil.
Na závěr bych chtěl ještě pro úplnost uvést, že stejné právní důsledky jako vydědění má i tzv. dědická nezpůsobilost podle §469 občanského zákoníku. Rozdíl spočívá pouze v tom, že zatímco k vydědění dojde (pokud jsou splněny výše uvedené zákonné podmínky) na základě projevu vůle zůstavitele – vydědění, dědická nezpůsobilost nastává přímo ze zákona, a to nastane-li některá ze skutečností uvedených v citovaném ustanovení. Dle tohoto ustanovení nedědí ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. V případě, že zůstavitel nezpůsobilému dědici takový čin odpustil, může se opět stát dědicem.
Advokátní kancelář Mgr. Ing. Jiří Hora, Brno, www.akhora.cz