Dotaz: Dobrý den, lze se zřeknout dědictví rodičů již teď, aby mě jednou nepostihla exekuce nebo dluhy?
V poslední době se množí dotazy ohledně zřeknutí se dědictví – ať už proto, že rodiče jsou zadluženi a tazatel se bojí toho, že by na něj tyto dluhy mohly přejít, nebo z důvodů rozepře či přímo nepřátelských vztahů s rodiči. Rád bych tématiku „zřeknutí se dědictví“ osvětlil z hlediska rodinných konstelací (co to je viz www.konstelace.info).
Skrze rodiče k nám přišel život, ať chceme nebo nechceme. Takto viděno jsou rodiče „větší“ a my „menší“. To je jednoduše vysvětlitelné – kdybychom nebyli my, rodiče by byli dál. Kdyby nebyli rodiče, nebyli bychom ani my. Rodičům tedy něco dlužíme – a to nás mnohdy znervózňuje. Kéž bychom mohli tento dluh splatit a být konečně úplně volní. Ale to nejde, protože je to zásadní a existenční dluh, který nezbývá než uznat.
Také se rodičům podobáme nejvíce ze všech našich předků, protože jsme jejich přímými následovníky. I to nás někdy pálí a my se zaříkáváme, že takoví, jako naši rodiče, nikdy, ale opravdu nikdy nebudeme. Což je, jak zkušenosti ukazují, přímá jízdenka na cestu jejich následování. Teprve když své rodiče přijmeme jako rodiče, jako někoho, komu třeba nebudeme nikdy plně rozumět, neboť jsme ve vztahu k nim nadosmrti „malí“, můžeme se z tíhy toho, co za ně neseme, vyprostit. Mluvím tu o jistém druhu pokory, nikoliv pokání nebo odpuštění. Prostě musíme věci uznat, jaké jsou.
To ovšem neznamená, že bychom měli za rodiče platit jejich dluhy. To po nás nikdo nemůže chtít. Z tohoto hlediska je odmítnutí dluhů rodičů (ať už je to právně provedeno jakkoliv) východisko. Na druhou stranu to také znamená, že neexistuje povinnost rodičů, nám jejich majetek odkázat. Cokoliv totiž v rodinném klanu řešíme, musí být vyvážené. Nelze tedy mít nárok na dary (dědictví) ale na druhé straně odmítat závazky – tedy dluhy.
Přesto bych byl s odmítáním dluhů velice opatrný. Je to totiž trochu jako bychom odmítali se o rodiče ke stáru postarat. Nejsem žádný moralista a nechci si osobovat právo na nějaké rady typu „tak se to sluší“. Jen je důležité pochopit, že se jim s každým odmítnutím jakékoliv pomoci vzdalujeme a s tímto se vzdalujeme také i systému rodiny, ze které jsme vyšli. Jinou rodinu nemáme a nikdy ji mít nebudeme – a tak se může stát, že tímto krokem jdeme někam, kde nikdo není, do prázdnoty, která nás energeticky neživí – a tak ztrácíme sílu. To platí především, děláme-li to z vypočítavosti nebo chamtivosti (tj. abychom za ně nepřevzali žádné závazky). Tento úbytek síly se pak může projevit konflikty ve vztahu, pocitem osamocení nebo postavením „vyvržence“.
Pouhé zřeknutí se dědictví z opatrnosti zapadá přesně do této kategorie. Říkáme „ne“ svému spojení s rodiči, aniž bychom k tomu měli důvod. Znám tyto případy z konstelací a znám také ty tisíce „dobrých“ argumentů, proč člověk své rodiče vnímá jako neúnosnou zátěž. Jenomže, tomu to už staří Řekové říkali „hybris“. Česky se to nazývá zpupnost. A ta se později v životě, nejen u starých Řeků, obrací vždy proti tomu, kdo je jí stižený.
Něco jako rituál při odmítnutí dědictví:
Odmítám dědictví po Tobě, protože to jsou Tvé materiální dluhy a ty patří k Tobě. Zároveň s dluhy odmítám i případné materiální statky. Bez ohledu na přijmutí, či odmítnutí majetku, či dluhů Ti děkuji za dar života, který se vším, co k tomu patří, s pokorou a plně přijímám.
Jsem přesvědčen, že když rodiče nadělají dluhy, neměly by tyto přecházet na děti. Na druhou stranu by si děti materiální dědictví neměly nárokovat. Zjevně zákon tento problém řeší elegantně: Buď se děti rozhodnou pro dědictví (a tedy i pro případné splacení dluhů) nebo proti. Ze systémového hlediska se mi obě varianty zdají být správné. Výhra s rizikem ztráty nebo nic bez rizika.
Jan Bílý