Psycholog radí pozůstalým: Důstojný obřad je očistná záležitost

„To, jak se člověk vyrovnává s těžkou ztrátou, nikdy není kontinuální proces, kde by na začátku byl největší smutek a na konci bylo zapomnění. To je kolísavý proces, který jde nahoru a potom zase dolů a zase nahoru. Tento cyklus musí několikrát proběhnout, a když to neuděláme řízeně, tak to bude propukat samovolně anebo se to bude jen odtlačovat,“ vysvětluje psycholog Jeroným Klimeš. „Když se vám stane nějaké neštěstí, ať už to je úmrtí někoho blízkého, rozvod nebo třeba autohavárie, tak vždycky máte periody, kdy vám to leze do hlavy, mozek to zpracovává a potom zase odsouvá, dělá jinou práci a zase to zpracovává. Lidé, kteří se snaží za každou cenu vytlačit takové vzpomínky, je potom mají nakonec ještě silnější, protože ty vzpomínky mají takovou sílu, kolik emocí do nich investujete.“

Podle Klimeše není hlavní funkcí pohřbu ani tak rozloučení se zemřelým, ale určité odříznutí se od vzpomínky na něj a její bezpečné zakonzervování. „Do hlavy se natáhnou všechny emoce a znovu se vše kolektivně prožije. Dojde k odžití i všech nevyřčených věcí, lidi si třeba uvědomí, co všechno si chtěli a nestihli se zemřelým říct. Zemřelý člověk se zpřítomní a zakonzervuje se v hlavě. To je to velké vypětí – a po něm jdou opět emoce dolů,“ dodává psycholog.

Hlavním důvodem, proč se Češi ve velké míře dobrovolně vzdali blahodárných účinků pohřebních obřadů, a stali se tak přinejmenším evropskou raritou, je vytlačení tradičních, v českých zemích hlavně katolických církevních rituálů, které jinde v Evropě představují standardní způsob rozloučení se zemřelým. „Je to jednoznačně dáno sekularizací a také tím, že tady za komunistického režimu vznikla nějaká forma světského rituálu, který, jak já se domnívám, současné společnosti nevyhovuje. Ovšem pohřební služby někdy nejsou schopny nabídnout nějakou přijatelnější alternativu,“ domnívá se antropoložka Nešporová.

„V minulém období byl pohřeb žehem podporován ze strany státu jako určitá konkurence církevního pohřbu. Režim prostě viděl v občanských řečnících, kteří obvykle v krematoriích hovořili, protiváhu katolickým kněžím,“ říká předseda Sdružení pohřebnictví v ČR a současně ředitel Pohřebního ústavu hlavního města Prahy Julius Mlčoch. Nahrazování církevního obřadu obřadem civilním nebo žádným přitom postupovalo jen relativně pomalu. Ještě v roce 1955 bylo celých 75 procent obřadů katolických a v roce 1978 se církev postarala o rozloučení s 39 procenty zemřelých.

Nahrazení tradiční formy pohřbu kremací a ateizace společnosti ovšem ještě zcela nevysvětlují českou raritu pohřbívání bez obřadu. Podle Mlčocha tu významnou roli hraje také otázka finanční. „Důvodem může být třeba kupní síla obyvatelstva. A lidé u nás nepokládají pohřeb za dobrou investici: pokud mají například vydat dvacet tisíc za pohřeb někoho blízkého, nebo za stejné peníze raději jet na dovolenou, většinou vyhrává ta druhá možnost,“ podotýká Mlčoch.

„Čím plnější máte život, tím méně se bojíte smrti. V bibli a jiných starých knihách se třeba píše: Zemřel stár, syt svých dnů. To znamená, že si dal životní úkol a naplnil ho. Věděl, že má zabezpečenou rodinu, má za sebou své dílo a mohl si říct: Udělal jsem na tomto světě kus práce. Když tohle o sobě nemůžete říct, když máte pocit, že jste byl jen velká šrotovačka papíru, nebo když na smrtelné posteli přemýšlíte o svých dvou neurotických, dvakrát rozvedených dětech, které na vás kašlou, tak máte pocit ohromné životní křivdy,“ shrnuje Klimeš. „Lidé, kteří nevědí, jak žít, neumějí ani umřít. Nevíme si rady se smrtí blízkých, protože si ji nedovedeme představit ani sami u sebe.“

Ladislav Lhotský s použitím rozhovorů Miloše Cihelky pro LN