Návrat do lůna přírody: Pietní les vzpomínek a poslední přání člověka

Návrat do lůna přírody: Pietní les vzpomínek a poslední přání člověka

Je zvláštní, že člověk začne o smrti často přemýšlet už v mládí. Ne snad proto, že by se jí bál, ale protože v určitých okamžicích života začne vnímat vlastní existenci mnohem hlouběji než jen jako každodenní běh práce, povinností a starostí.

Ještě za svého života jsem začal přemýšlet o tom, co jednou bude s mým tělem, až se naplní čas, který mi byl vyměřen. Přestože jsem městský kluk narozený v pražském Karlíně, moje vzpomínky a možná i kus mé duše patří úplně jinému světu. Patří lesům.

Dodnes si vybavuji naše rodinné dovolené v bývalých Sudetech. Staré pohraniční vesnice, opuštěná německá stavení, kamenné statky zarostlé travou, rybníky ukryté mezi lesy a zvláštní ticho krajiny, která si pamatuje více lidských osudů, než jsme schopni pochopit.

Právě tam jsem poprvé pocítil něco, co dnes mnozí nazývají genius loci. Nepopsatelného ducha místa. Pocit, že krajina kolem nás není mrtvá. Že si pamatuje.

A možná právě tam jsem začal poprvé přemýšlet o svém vlastním bytí.

V dobách komunistického režimu nebylo jednoduché hledat odpovědi na otázky života a smrti. Ateistický stát člověku dovoloval přemýšlet jen v přesně vymezených hranicích. Duchovní svět byl často zesměšňován nebo zcela vytěsněn.

Přesto jsem v sobě postupně začal cítit, že člověk není jen tělo. Že v nás existuje ještě něco dalšího. Něco, co nelze zvážit ani změřit. Něco, co člověka nutí ptát se: proč jsem se narodil právě sem, co je vlastně život, kam odcházíme po smrti a co znamená naše existence v nekonečnosti času?

Na některé otázky jsem si dokázal odpovědět už dávno. Jiné si nesu v sobě dodnes a možná na ně nikdy nenajdu definitivní odpověď. Ale jedna věc mi začala být postupně stále jasnější. Nechtěl jsem po smrti zůstat uzavřený v urně.

Existuje jedna vzpomínka, která se mi v životě stále vrací.

Jsem malý kluk. Ležím na lesní pasece v nádherném hlubokém lese. Pode mnou je měkký mech vyhřátý sluncem. Nad hlavou modré nebe a mraky, které pomalu plují krajinou. Slyším zpěv ptáků, bzukot hmyzu a šumění větru mezi stromy. Cítím vůni lesa, mechu, jehličí a lučního kvítí.

A jsem šťastný.

Neexistují starosti. Neexistuje čas. Jen zvláštní pocit bezpečí, klidu a svobody.

Dnes, po mnoha letech, se mi tato vzpomínka vrací s neuvěřitelnou intenzitou. A právě ona mne přivedla k rozhodnutí, co si přeji po své smrti.

Až jednou moje tělo projde ohněm kremační pece a vrátí se rodině ve formě popele uloženého v urně, nechci být uzavřený v chladné schránce hřbitovní zdi.

Chci návrat. Návrat do přírody.

Toužím po tom stát se znovu součástí lesa, půdy, vody a větru. Smísit se s vyhřátou zemí, s mechem, s deštěm, s kořeny travin a vůní lesa po letním dešti.

Možná se jednou nepatrná část mého popela stane součástí mraků, které budou putovat nad krajinou. Možná dopadne do řek, do hor nebo na louky plné květin.

A možná právě v tom je skutečná svoboda člověka. Ne návrat do urny. Ale návrat do života samotné přírody.

Právě podobné myšlenky dnes přivádějí stále více lidí k zájmu o přírodní formy pohřbívání a předplacené pohřby s rozptylem do krajiny.

V České republice jde stále o poměrně výjimečný přístup. Přesto již existují pohřební služby, které se snaží nabídnout citlivější a přírodě bližší způsob posledního rozloučení.

Na webových stránkách Pohřeb.cz jsem našel informace o možnostech přírodních rozptylů a pietních míst v krajině. Zaujalo mne, že pouze dvě pohřební služby v České republice dnes umožňují systematicky realizovat rozptyly do přírody a současně nabízejí vlastní les vzpomínek — Pohřební ústav Elpis a Predplacenypohreb.cz.

Tyto služby umožňují klientům nejen sjednat předplacený pohřeb, ale také určit si ještě za života konkrétní místo svého posledního rozloučení v přírodě.

V zahraničí, zejména v Německu, se rozšířily koncepty ukládání eko-uren přímo ke kořenům stromů, například systém FriedWald.

My však vnímáme les jinak.

Les není hřbitov v klasickém slova smyslu. Není to místo, kde člověk „ukládá schránky“. Je to živý organismus, složité přírodní společenství, které je třeba chránit.

Proto se domníváme, že ukládání velkého množství eko-uren přímo ke kořenům stromů nemusí být dlouhodobě šetrné vůči samotným stromům ani půdě. Popel po kremaci má specifické chemické vlastnosti a při vysoké koncentraci může docházet ke změnám půdního prostředí nebo zakyselování kořenových systémů.

Proto jsme zvolili jinou cestu.

Popel nerozptylujeme přímo ke kořenům stromů, ale citlivě do lesního společenství kolem stromů v dostatečné vzdálenosti tak, aby se mohl přirozeně stát součástí krajiny bez zbytečné ekologické zátěže.

Nejde o symboliku za každou cenu. Jde o úctu k přírodě.

Když jsem své přání sdělil rodině a přesně určil místa, kde si jednou přeji být rozptýlen, pocítil jsem zvláštní klid.

Možná proto, že člověk ve skutečnosti celý život hledá místo, kam patří.

A možná právě smrt je okamžikem, kdy se do něj konečně vrací.

Doufám, že až jednou přijde můj čas, pocítím stejnou slast, jakou jsem prožíval jako malý kluk na sluncem prohřáté lesní pasece někde v nádherné české krajině.

A že se nakonec skutečně stanu součástí věčného dechu přírody.

A co vy? Napište nám jak máte naplánované svoje pohřbení, rádi ho otiskneme. Mail:info@pohreb.cz