Dvakrát měř, jednou… aneb velikost hrobky

Mít vlastní hrobku, to je terno. A mít vlastní dvojhrobku, to už je sakra terno. Ale každá radost, má svůj protipól v podobě starostí. A na ty se dnes podíváme trochu blíže.

Abychom si hned z počátku rozuměli, definujme si, co je hrobka. Hrobka je zděná či jinak vybudovaná stavba (nadzemní i podzemní část) na hřbitově, určená k uložení rakví nebo uren. Patří (jako věc) obvykle tomu, kdo ji vystavěl či zdědil, ale pozemek pod hrobkou je pronajímán (náleží hřbitovu či obci). Vlastník hrobky tak zpravidla platí nájem za hrobové místo a zároveň mu patří samotná stavba.

V případě ukončení zájmu o vlastnictví této „stavby“ ať již ze strany rodiny nájemce hrobového místa, nebo vymřením rodu, lze hrobku prodat jinému nájemci. Ten uzavře smlouvu s provozovatelem hřbitova a stane se majitelem hrobky.

Při prodeji/koupi hrobky je ovšem nutné vyřešit exhumaci kosterních ostatků, které je možné v případě přízně umístit do malé rakvičky v rohu hrobky (pokud to velikost dovolí), v případě přechodu na cizího majitele lze se hřbitovní správou dohodnou uložení kostí do ossaria, nebo předchozí majitel zajistí kremaci a urnu uloží například do nově zřízeného urnového hrobu, nebo popel pietně uloží třeba na zahradě svého domu či na veřejném pohřebišti.

Nový majitel se poté může pustit do úprav a oprav dle vlastních představ. Pokud se kupuje hrobka stará, až velmi stará – nemluvím o velkých stavbách velikosti malého domku, jsou zde ještě další drobné překážky, které se mohou objevit v tu nejméně nepříjemnou chvíli. Tou překážkou je velikost nejen vstupu do hrobky, ale i její hlavní části. Ty totiž nemusí vůbec odpovídat dnešním požadavkům.

Praxe je totiž taková, že rozměr hrobky není stanoven žádným zákonem. Pronajmete si hrobové místo – jedno hrob, dvoj hrob a zbytek je na vás. A stejně tomu bylo i v minulosti, i když ne tak docela. Jak jsem psal na začátku, hrobka může přinést i starosti, kterým je nutno předcházet. Ano, řeč bude o velikosti.

Pokud předchozí majitelé vycházeli ze zvyklostí, nebo pokud se pustíte do stavby nové hrobky, velikost není ta otázka, na které byste měli šetřit. Samozřejmě, limitující je velikost hrobového místa, ale pokud se bude jednat o novostavbu, je i zde nutno přemýšlet dopředu, takže hrobové místo s délkou 2 m určitě nebude to správné rozhodnutí.

Evropská populace nám totiž za posledních sto let povyrostla o 10–15 cm. A posledních pár desetiletí jasně ukazuje, že se nám daří skvěle, máme skvělou lékařskou péči a neomezený přístup ke kvalitní výživě a stravě. Takže se dá říct, že reinkarnovaný mladík z doby kolem začátku 20. století by si mezi spoustou dnešních mladých připadal jako v zemi obrů. A rosteme bohužel nejen do výšky, ale i do šířky. Obezita je oficiálně jednou z civilizačních chorob a podle oficiálních zdrojů trpí obezitou v současnosti 25–30 % dospělé populace. Podíváte-li se na stravovací návyky dnešní mládeže, trend bude spíše narůstat.

Ne, nechystáme se mluvit o nějaké misi za národ štíhlejší, jen je třeba tento kontext, abychom si uvědomili, co se stalo. Výrobci oblečení se přizpůsobili rychle, pokud je třetina populace obézní, rádi pro ně vyrobí oblečení třeba 10XL – více látky = více peněz, to je snadné. Přizpůsobili se i výrobci rakví, takže pokud dnešní standardní rakev měří kolem 196 cm na délku, je třeba si uvědomit, že existují extra dlouhé rakve, extra široké rakve i kombinace extra dlouhých a extra širokých rakví. Do těch se vejde i velmi dobře živený jedinec s vysokým stupněm obezity, nebo bývalý reprezentant v košíkové.

To jsme stále u klasických rakví z tzv. měkkého dřeva, tedy u rakví určených výhradně pro pohřeb do hrobu, tedy do země, nebo určené pro kremaci. V hrobce ale není ani země, ve které se tělo s rakví postupně rozloží, ani neprobíhá žádná kremace. Je zde místo posledního odpočinku, kde tělo postupně vyschne, nebo před uložením projde balzamací a zůstane v určité podobě zachováno. Proto patří do hrobek pouze dva typy rakví – buď z tvrdého dřeva, nebo kovové – tzv. americký typ. V mnoha případech jsou to rakve se speciálním vnitřním vybavením, takže jsou nejen široké, vysoké a velmi těžké, ale taktéž velmi dlouhé. A to až na hranici 215 cm.

A zde může nastat velmi pekelná chvíle s nemilým překvapením, které je potřeba předejít. Uctít památku zemřelého blízkého člověka tím, že mu vystrojíme krásný pohřeb, plný květin, vzpomínek a povídání při hudbě nad luxusní rakví je bohulibá činnost, o tom není pochyb. 

Ale musíme předem opravdu vědět odpověď na zásadní otázku: „Vejde se?“

Protože pokud špatně změříme, nebo nedej Bože nezměříme vůbec, jedná se zaručeně o jednu z nejtrapnějších chvilek vašich životů, kterou jen tak něco nepředčí. Zeptali jsme se na radu i Mgr. Borovičky, majitele renomovaného pohřebního ústavu působícího v Praze a středních Čechách:

„Ano, toto je velký problém, a i nám se to již stalo – důvěřovali jsme informacím od zadavatele pohřbu nebo hrobníka. Samozřejmě si musíte uvědomit, že rakev amerického typu může společně s lidskými ostatky vážit přes 200 kg. Spouští se běžně ve čtyřech až šesti lidech, další odstraňuje podpěry a koordinuje plynulé spuštění do hrobky. Rakev musí jít bez jakýchkoliv prudkých, nedůstojných záškubů a musí dosednout na dno co nejtišeji. Hrobky mají vstupní věnec, na kterém leží krycí kámen. Vlastní prostor hrobky je většinou širší a delší, než je vstup, takže užší vstup se řeší tzv postupným podvléknutím rakve pod okraj, poté se rakev srovná a pokračuje hladce až na dno. Laicky řečeno, rakev se musí naklonit. Pokud je však úzký vstup i komora, je to konec. Doporučená délka hrobky je minimálně 225 cm a šířka na jednohrobku alespoň 80 cm u dvojhrobky ideálně 220 cm. Musíme mít na paměti, že mezi rakvemi musí být alespoň 30 cm pro obsluhu hrobky (čištění, manipulace s rakví, atp.).

U hrobek je naprosto zásadní jejich přirozené odvětrání. Hrobky, které jej nemají, zničí dokonalvele drahé luxusní rakve během dvou let a také neumožní přirozené vyschnutí zemřelého těla. Je tam strašné vlhko, které není zapříčiněno zatékáním. Stačí malá úprava hrobky a je po problému.

Kdo by to byl řekl, že? Pokud se člověk prochází po hřbitovech, zejména po těch s dlouhou tradicí, připadají nám hrobky proti obyčejným hrobům obrovské. Ty vícegenerační také jsou, ale pokud se bavíme o klasické „manželské“, kam se vejdou jen dvě rakve, může to být potíž. Co tedy říci na závěr? Pěstujme nadále funerální architekturu, ať zanecháme otisk pro budoucí generace. Ale zároveň buďme obezřetní jak při koupi, tak při opravách, nebo výstavbě hrobek nových. Máme přeci přístup k informacím, materiálům i technologiím. Tak neudělejme zbytečné chyby, které nepůjde vymazat z paměti.  

Váš Pohreb.cz