Úmrtí dítěte - děti, které přijdou na krátkou návštěvu

Dnes bych chtěl pár napsat řádků na těžké téma. Z pozice člověka, který se intenzivně zabývá rodinnými a systemickými konstelacemi (www.konstelace.info) bych se chtěl zamyslet nad osudem těch dětí, které zde na Zemi pobyly jen krátce, které zemřely hned po porodu nebo se narodily mrtvé. A bude to také o dětech, které přišly s tak těžkým handicapem, že se rodiče rozhodli, je nechat v ústavu. Nebo to neustáli, si "je vzít", takže děti zůstávají v "zemi nikoho". Je to smutné téma o kterém málo kdo mluví. A hned na úvod: leží mi na srdci, nikomu za jeho jednání nedávat vinu.

Ačkoliv sám děti nemám, byl jsem u dvou porodů (mimochodem - byly to domácí, "alternativní" porody a byly krásné). Nejen na základě těchto zkušeností jsem přesvědčen, že přicházející dítě už není "tam", a ještě není úplně "tady". Pokud dítě zemře krátce po porodu (nebo se narodí mrtvé), odchází vlastně zpátky k tomu, od čeho se ještě ne úplně oddělilo. Je v takovém případě rozloučení (tedy pohřeb) nutné? Myslím, že ano.

Dítě (i mrtvě narozené) je vždy výraz lásky dvou lidí. V konstelacích občas řešíme osudy dětí (přeživších), kteří se narodí například ze znásilnění. A zajímavé je, že i tehdy, přese vše, co se odehrálo na vědomé úrovni mezi matkou a "pachatelem", mají tyto děti otce. Protože ke spojení spermie a vajíčka je vždy potřeba vzájemného přitahování. A i když se toto přitahování třeba nedá nazývat "láska" (i když věřím, že na buněčné úrovni se spermie a vajíčko opravdu "milují"), mají tyto děti vždy oba rodiče. A pokud se jim podaří, dívat se na ně (tedy i na otce-pachatele) z pozice opravdu malých, z pozice narozeného dítěte, které nic neví o násilí, můžou z takového pohledu na věc ohromě profitovat. Nezapletou se totiž do věcí rodičů, do vztahu pachatel-oběť. Zůstanou nevinné. Život je vždy, opakuji, vždy úžasný dar.

Lásku, která vede k početí dítěte, je potřeba uctít. A smutek (ať se tento projevuje v jakékoliv podobě, i vytěsněním) je také dobré uctít. Co to znamená uctít? Prostě dát tomu místo. Připustit to. Uznat, že to tak je, nebo, že to tak bylo. To je to, co nám dá sílu, žít dál.

Někdy se stane, že rodiče smrt dítěte neunesou. Že ji musí vytěsnit, neboť jinak by si nezachovali svoji psychickou integritu. I tehdy by bylo dobré, se v podobě obřadu (my říkáme: "rituálu") s mrtvým dítětem nějak rozloučit. Možná, že to za rodiče, pokud tito nemohou, udělají příbuzní. Každý život, i ten "pouze" počatý, (a to jak ve smyslu početí, tak ve smyslu začátku) je kruh, který nutno dokončit. Uzavřít. Jinak nás takový "neuzavřený" kruh může pronásledovat celý život.

A jak je to u dětí, kteří se narodí s takovou vadou, že rodiče to neunesou a dítě "nechají" kdesi v ústavu? Můj osobní obraz (a omlouvám se u všech, kteří mají jiný obraz) je, že takové dítě zůstává jaksi jednou nohou stále kdesi "ve hvězdách". Proto rodiče postižených dětí mluví často o "požehnání", neboť takové dítě jim otvírá úplně jinou dimenzi bytí. Prostory, které oni, rodiče, by bez dítěte nepoznali. Ale možná, že je to na rodiče příliš. Domnívám se ale, že i v tomto případě je důležité, své rozhodnutí "zvědomit". A možná, že i zde je malý rituál možný. Rituál, v jehož průběhu zazní cosi jako: "Nemohli jsme tě vzít s sebou. Neunesli jsme to. A přesto, patříš k nám. Přišlo jsi, protože tě naše láska volala. Buď s bohem." Žít kruh života vždy znamená, že přitakáme začátku a že přitakáme i konci.

Váš Jan Bílý

www.konstelace.info

www.janbily.cz