Nacházíte se zde: Úvod Články Pohřební služby Rychlý sociální pohřeb nesmí pohřbít poslední vůli zemřelého
Občanský zákoník dává každému člověku právo rozhodnout, jaký má mít pohřeb. V praxi však může vzniknout zásadní problém: osamělý člověk zemře ve zdravotnickém nebo sociálním zařízení, obec je vyzvána k rychlému zajištění sociálního pohřbu a kvůli tlaku na omezení nákladů nemusí zbýt dostatek času na ověření, zda zemřelý nezanechal závěť, smlouvu o předplaceném pohřbu nebo jiné prokazatelné přání. Jestliže je mezitím zpopelněn, jeho poslední vůli již nelze napravit.
Občanský zákoník vychází ze svobody, důstojnosti a autonomie člověka. Podle § 113 odst. 1 má každý právo rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho tělem.
Ještě výslovněji se k pohřbu vyjadřuje § 114 odst. 1:
Člověk je oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb.
Teprve pokud zemřelý žádné výslovné rozhodnutí nezanechal, přechází rozhodování postupně na manžela, děti, rodiče, sourozence, jejich děti a další osoby blízké. Není-li nikdo takový, rozhodne obec, na jejímž území člověk zemřel.
Obec tedy nemá stát na počátku rozhodovacího pořadí. Nastupuje až jako poslední možnost — po samotném zemřelém a po zákonem vyjmenovaných osobách.
To je důležité i při sociálním pohřbu. Povinnost obce zajistit pohřbení neznamená, že obec může bez ověření nahradit vůli člověka vlastním rozhodnutím. Obec musí nejprve zjistit, zda zemřelý o podobě svého pohřbu nerozhodl již za života.
Osamělý člověk může mít řadu důvodů, proč chce být pohřben určitým způsobem. Může si přát například:
uložení těla do rodinného hrobu nebo hrobky,
zpopelnění a uložení urny na konkrétním pohřebišti,
pohřeb podle pravidel určité církve nebo náboženské společnosti,
občanský či náboženský obřad,
převoz do rodné obce,
uložení vedle manžela, rodičů nebo dítěte,
určitý druh rakve, oděvu nebo obřadu.
Takové přání může být zachyceno v závěti, samostatném písemném prohlášení, notářském zápisu, smlouvě s pohřební službou nebo ve smlouvě o předplaceném pohřbu.
Předplacený pohřeb má navíc dvojí význam. Nejde pouze o vyjádření vůle. Člověk již za života uzavřel smluvní vztah a vytvořil finanční zajištění budoucího pohřbu. Jestliže obec tuto smlouvu nezjistí a objedná jiný pohřeb, může dojít nejen k porušení osobního přání zemřelého, ale také ke zmaření účelu již uhrazené služby.
Hlavním praktickým problémem je čas. Závěť uložená u notáře může být evidována a dohledána v rámci pozůstalostního řízení. Toto řízení však obvykle nezačne a neskončí během několika dnů, ve kterých se rozhoduje o pohřbení.
Jestliže osamělý člověk zemře ve zdravotnickém zařízení nebo v domově pro seniory, může být postup následující:
zařízení zajistí uložení těla,
nepodaří se zjistit osobu ochotnou pohřeb sjednat,
případ je oznámen místně příslušné obci,
obec objedná sociální pohřeb,
tělo je v krátké době zpopelněno,
teprve následně se v pozůstalostním řízení zjistí závěť nebo jiné dokumenty.
Pokud ze závěti vyplyne, že si zemřelý přál být uložen do rodinné hrobky, je už pozdě. Zpopelnění je nevratný zásah a původní přání zemřelého již nelze splnit.
Závěť je proto pro sdělení podoby pohřbu prakticky nedostatečná, jestliže o ní před pohřbením nikdo neví. Nestačí, že dokument právně existuje. Musí existovat také rychlý způsob, jak jeho existenci zjistit.
MMR ve svých aktuálních odpovědích zdůrazňuje, že náklady na přechodné uložení těla mají být pro účely refundace obci uznávány zejména od okamžiku, kdy obec aktivně začne sociální pohřeb zajišťovat a vystaví objednávku.
Ministerstvo současně požaduje, aby správci márnic a zařízení oznamovali případy obcím rychle a aby se těla zemřelých nechladila zbytečně dlouho.
Požadavek na hospodárnost je pochopitelný. Veřejné prostředky se nemají vynakládat na neodůvodněné týdny chlazení. Rychlost však nesmí převážit nad základním právem člověka rozhodnout o vlastním pohřbu.
Mezi neodůvodněným prodlužováním uložení a okamžitým pohřbením bez prověření poslední vůle existuje prostor pro přiměřenou kontrolu. Několik dnů potřebných k ověření závěti, smlouvy o předplaceném pohřbu, hrobového místa nebo náboženského přání nelze automaticky označit za zbytečný náklad.
Pokud stát požaduje stále rychlejší pohřbívání kvůli snížení nákladů na chlazení, musí současně vytvořit systém, který obci umožní rychle a spolehlivě zjistit vůli zemřelého.
Občanský zákoník v § 114 odst. 2 stanoví, že náklady pohřbu a opatření pohřebiště se hradí z pozůstalosti.
Teprve pokud pozůstalost nestačí na způsob pohřbu, který si zemřelý přál, musí být zajištěn alespoň slušný pohřeb podle místních zvyklostí. Z toho plyne důležitý závěr: samotná skutečnost, že se nepřihlásil příbuzný, ještě neznamená, že zemřelý neměl prostředky na svůj pohřeb.
Osamělý člověk může vlastnit byt, dům, pozemky, peníze na účtu, cenné papíry nebo jiný majetek. Může mít také rodinnou hrobku a pohřeb předem smluvně zajištěný.
Přesto může být pohřben jako sociální případ jen proto, že se během krátké doby nenajde vypravitel pohřbu. Sociální pohřeb však nemá být automaticky nejlevnější pohřeb člověka bez příbuzných. Má být náhradním řešením pro situaci, kdy nikdo jiný pohřbení nesjednal, přičemž i obec musí respektovat zjištěnou vůli zemřelého.
Pokud není dědic ze závěti ani ze zákonné dědické posloupnosti, připadá podle § 1634 občanského zákoníku dědictví státu jako odúmrť. Na stát se přitom hledí jako na zákonného dědice.
Podle výroční zprávy Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových řešil stát v roce 2025 celkem 1 615 případů odúmrtí. Šlo o 8 655 majetkových položek s účetní hodnotou přesahující 560 milionů korun. Nebylo to tedy „téměř půl miliardy“, ale více než půl miliardy korun.
Největší část představovaly budovy, stavby, byty a nebytové prostory v hodnotě přes 345,7 milionu korun. Pozemky měly hodnotu více než 129,1 milionu a cenné papíry a majetkové účasti přibližně 80 milionů korun.
Je nutné zdůraznit, že samotné nabytí odúmrti státem je zákonný způsob dědění a neznamená, že stát získává pouze čistý výnos. Jako dědic také řeší dluhy, správu majetku, vyklízení, péči o zvířata a další náklady, včetně výdajů souvisejících s pohřbem.
Stejně tak nelze bez konkrétních důkazů tvrdit, že lidé, po nichž stát získal odúmrť, byli pohřbeni v rozporu se svou vůlí.
Existuje zde však zřejmá systémová otázka: stát prostřednictvím obcí a MMR tlačí na rychlé a hospodárné zajištění sociálního pohřbu, zatímco tentýž stát může později jako dědic získat majetek zemřelého. Proto musí být postup maximálně transparentní a musí obsahovat účinné pojistky proti tomu, aby hospodárnost převážila nad důstojností a poslední vůlí člověka.
Nesprávně rozdělený majetek lze za určitých podmínek vrátit, nahradit nebo o něj vést soudní spor. Nesprávně provedený pohřeb však často napravit nelze.
Pokud byl člověk proti své výslovné vůli zpopelněn, nelze pozdějším nalezením závěti obnovit jeho tělo a uložit je do rodinné hrobky. Pokud byl pohřben bez náboženského obřadu, nelze zpětně vytvořit situaci, kterou si přál pro okamžik svého posledního rozloučení.
Právě nevratnost pohřbení vyžaduje vyšší míru opatrnosti než u běžného správního nebo majetkového úkonu.
Před vystavením objednávky by měla obec přiměřeně prověřit zejména:
zda zařízení neeviduje písemné přání klienta o způsobu pohřbení,
zda zemřelý neurčil kontaktní nebo pověřenou osobu,
zda u jeho osobních věcí není smlouva s pohřební službou,
zda nebyl sjednán předplacený pohřeb,
zda zemřelý neměl nájemní či užívací právo k hrobovému místu,
zda neexistuje rodinná hrobka,
zda nebyl členem církve nebo náboženské společnosti,
zda není známa závěť nebo jiná listina obsahující přání o pohřbu,
zda se včas nepřihlásila pohřební služba, notář, správce pozůstalosti nebo jiná pověřená osoba.
O výsledku této kontroly by měl být ve spise obce písemný záznam. Nestačí pouze konstatovat, že se během 96 hodin nepřihlásil příbuzný.
Současný systém nemá rychlý, jednotný a bezpečný nástroj, pomocí něhož by obec před objednáním sociálního pohřbu ověřila, zda zemřelý uzavřel smlouvu o předplaceném pohřbu nebo učinil evidované rozhodnutí o podobě svého pohřbu.
Řešením by mohl být neveřejný centrální registr přání o pohřbu a předplacených pohřbů. Přístup do něj by měly pouze přesně určené osoby, například notář, obec zajišťující sociální pohřeb a registrovaný provozovatel pohřební služby na základě konkrétního případu.
Registr by nemusel zveřejňovat podrobnosti o majetku ani celý obsah závěti. Pro obec by postačovala informace:
že existuje rozhodnutí zemřelého o způsobu pohřbu,
kde je listina uložena,
kdo je pověřenou kontaktní osobou,
zda existuje smlouva o předplaceném pohřbu,
která pohřební služba ji eviduje,
zda je určeno konkrétní hrobové místo nebo hrobka.
Bez takového mechanismu stát na jedné straně uznává právo člověka rozhodnout o vlastním pohřbu, ale na druhé straně nevytváří podmínky, aby obec mohla toto rozhodnutí před nevratným pohřbením skutečně zjistit.
Sociální pohřeb není pouhou technickou likvidací těla ani nejlevnější administrativní postup. Jde o splnění poslední povinnosti společnosti vůči člověku, za kterého se v rozhodující chvíli nikdo jiný nepřihlásil.
Právě osamělý zemřelý potřebuje vyšší, nikoli nižší míru ochrany. Nemá totiž nikoho, kdo by jeho přání okamžitě prosadil, upozornil na existenci hrobky, předložil smlouvu o předplaceném pohřbu nebo zabránil nevratnému zpopelnění.
Rychlost pohřbení a úspora nákladů na chlazení jsou legitimními požadavky. Nemohou však být nadřazeny právu člověka rozhodnout, jaký má mít pohřeb.
Než obec objedná nevratný způsob pohřbení, musí mít nejen čas, ale také skutečnou možnost ověřit, zda zemřelý svou poslední cestu neurčil již za života.
Zdroje: Občanský zákoník – § 113, § 114 a § 1634, MMR – sociální pohřby, ÚZSVM – výroční zpráva za rok 2025
Jaroslav Mangl
Jaroslav Mangl působí v českém pohřebnictví nepřetržitě od roku 1985. V červnu roku 1990 založil v Praze jeden z prvních soukromých pohřebních ústavů po změně společenských poměrů – pohřební ústav J. Mangl.
Dlouhá léta pracuje jako krizový manažer a lektor pohřebnictví. Ve své profesní praxi se zaměřuje především na provozní řízení pohřebních služeb, krizové situace, legislativu pohřebnictví, etiku zacházení s lidskými pozůstatky a modernizaci pohřebních provozů.
V současné době je členem pohřebního holdingu Elpis Group a členem společnosti Pohřební garanční společnost a.s., která se zabývá myšlenkou ochrany klientů v oblasti předplacených pohřbů a dlouhodobé stability pohřebních služeb. Od roku 2010 je předsedou Asociace pohřebních služeb v ČR.
Jaroslav Mangl je známý svým otevřeným a často politicky nekorektním vystupováním. Problematické jevy v pohřebnictví pojmenovává bez diplomatických obalů a dlouhodobě upozorňuje na systémové nedostatky v českém pohřebnictví, nedostatečné kontroly i deformace trhu.
Vedle své profesní činnosti se angažuje také v dobrovolnických aktivitách, osvětě veřejnosti a vzdělávání v oblasti pohřební kultury. Dlouhodobě prosazuje důstojné zacházení se zemřelými, transparentnost pohřebních služeb a návrat elementární úcty k poslednímu rozloučení.
Předseda Asociace pohřebních služeb v ČR od roku 2010.
