Co nás trápí na novelizovaném zákonu o pohřebnictví v roce 2026?

Co nás stále trápí na novelizovaném zákonu o pohřebnictví

Zákon o pohřebnictví se týká každé rodiny. Má chránit důstojnost zemřelých, práva pozůstalých a bezpečné poskytování služeb. Devět let od účinnosti rozsáhlé novely z roku 2017 však stojí za to připomenout výhrady odborníků a položit otázku, která pravidla potřebují další změnu. Jednou ze zásadních otázek zůstává skutečně svobodný výběr pohřební služby.

Když 1. září 2017 nabyla účinnosti novela č. 193/2017 Sb., znamenala významný zásah do zákona o pohřebnictví. Ministerstvo pro místní rozvoj zdůrazňovalo potřebu účinnější kontroly, důstojného zacházení se zemřelými a jasnějších podmínek pro pohřbení plodů po potratu na přání rodičů. To jsou důležité cíle. Odborná diskuse se však vedla také o tom, zda konkrétní povinnosti odpovídají každodenní praxi.

Výhrady nevznikly až po přijetí zákona. Ve sněmovní rozpravě 20. ledna 2017 poslankyně Milada Halíková připomněla, že Sdružení pohřebnictví v České republice ve spolupráci s Asociací pohřebních služeb předalo ministerstvu vlastní návrh již v prosinci 2015. Ptala se, proč se odborné podněty nepromítly do předlohy v očekávaném rozsahu. Požadavek na změnu zákona tedy přicházel také od lidí, kteří podle něj pracují.

Z roku 2016 se dochovala podrobná oponentní stanoviska k důvodové zprávě. Na jejich zpracování se podíleli mimo jiné Jaroslav Mangl a David Borovička za Asociaci pohřebních služeb, Ladislav Kopal za Sdružení pohřebnictví, balzamovač Petr Rambousek a další odborníci z oblasti krematorií, hřbitovnictví a souvisejících profesí.

V září 2016 přinesl iDNES.cz výhrady k navrhovaným pravidlům pro hroby ve vztahu k podzemní vodě i k nákladům na místnosti pro úpravu zemřelých. Ladislav Kopal upozorňoval na praktické a finanční dopady. Jaroslav Mangl požadoval přepracování návrhu. Ministerstvo naopak hájilo potřebu upravit podmínky pohřbívání a chránit pozůstalé. Tehdejší předpovědi zdražování ovšem samy o sobě nedokazují, o kolik a z jakých příčin následně pohřby zdražily.

Dne 22. února 2017 následoval otevřený dopis poslancům, podepsaný představiteli Sdružení pohřebnictví, Asociace pohřebních služeb a Petrem Rambouskem. Autoři kritizovali přípravu novely, vypořádání odborných námitek i předpokládané dopady některých ustanovení. Tento dokument zachycuje postoj konkrétních profesních zástupců před rozhodujícím projednáváním zákona.

Podstatné je vyjádření Ladislava Kopala pro Český rozhlas Plus z 1. března 2017: „Proti sankcím vůbec nic nemáme, sami jsme navrhovali, aby byly vysoké.“ Současně požadoval, aby ukládané povinnosti měly praktický smysl. Kritizoval zejména podobu evidence a náklady na nové prostory. Podpora důsledného postihu pochybení tak doprovázela požadavek na srozumitelný a proveditelný zákon.

Při hodnocení je třeba přiznat, že se návrh během projednávání upravoval. Ve Sněmovně zaznělo odložení některých technických požadavků a zjednodušení evidence pohřebišť. Přijatá novela obsahovala dvouleté přechodné období pro umožnění úpravy těla a jeho uložení do rakve vypravitelem pohřbu v příslušné místnosti. Původní návrh a konečné znění proto nelze zaměňovat.

Kdo ve skutečnosti vybírá pohřební službu?

Podle předsedy Asociace pohřebních služeb v ČR Jaroslava Mangla požadovali zástupci oboru již od roku 2015 také řešení podezření na úplatky a jiné výhody spojené s předáváním zemřelých určitým pohřebním službám a s následným směrováním pozůstalých k těmto firmám. Upozorňovali na situace, kdy rodina přichází do pohřební služby na „doporučení“ zdravotnického či sociálního zařízení, aniž by měla dostatečný prostor porovnat jiné možnosti.

Podstata problému je srozumitelná. Zemřelý je převezen a uložen u určité pohřební služby. Rodina dostane její kontakt a může nabýt dojmu, že právě tam musí objednat také pohřeb. V zármutku nemusí rozlišovat mezi nezbytným zajištěním těla a svým samostatným rozhodnutím, komu svěří poslední rozloučení. Tento mechanismus popsala Česká televize již v roce 2013: pozůstalí nemuseli pohřeb objednat u firmy, která tělo převzala, ale další převoz pro ně představoval překážku v už tak obtížné situaci.

Konkrétní návrh nápravy dokládají připomínky z roku 2016. Jaroslav Mangl v nich požadoval omezit přístup pohřebních služeb do zdravotnických a sociálních zařízení na případy, kdy mají plnou moc od objednatele pohřbení nebo již sjednané pohřbení. Výslovně počítal také s objednávkami orgánů trestního řízení a převozy na pitvu na základě příkazu k transportu. Ve stejném dokumentu David Borovička označil propojování pohřebních služeb se zdravotnickými a sociálními zařízeními za významný problém.

Smyslem tohoto návrhu bylo doložit, že pohřební služba přichází na základě rozhodnutí objednatele. Smlouva o pohřbu, případně odpovídající zmocnění, měla být ochranou svobodné volby rodiny a současně omezit zvýhodňování firem s vazbami na konkrétní zařízení. Takové pravidlo by mohlo zmenšit prostor pro získávání zakázek prostřednictvím osobních kontaktů a skrytých odměn.

Tato konkrétní podmínka se do přijatého zákona nepromítla. Současná úprava sice pohřebním službám zakazuje sjednávat pohřbení v prostorách a areálech zdravotnických zařízení a zařízení sociálních služeb, a to i prostřednictvím jiné osoby. Zároveň však za stanovených podmínek umožňuje poskytovateli zajistit uložení zemřelého u pohřební služby. Obecnou podmínku předchozí smlouvy s objednatelem pohřbu pro takové převzetí zákon nestanoví.
Asociace pohřebních služeb proto nadále považuje ochranu rodin před ovlivňováním při výběru za nedostatečně vyřešenou. Samotná smluvní spolupráce nemocnice či domova pro seniory s pohřební službou ještě nedokazuje úplatkářství. Podezření na konkrétní úplatky musí být prošetřeno. Pro systémovou prevenci však potřebujeme jasná pravidla, která oddělí zajištění nezbytné péče o zemřelého od získání objednávky pohřbu. 

Při další úpravě zákona proto navrhujeme povinné, srozumitelné poučení rodiny o možnosti zvolit si jinou pohřební službu, průkazné doložení její volby a transparentní podmínky předání zemřelého. Zvlášť musí být upraveny nezbytné převozy a přechodné uložení v době, kdy rodina ještě nerozhodla, i převozy na pitvu a postupy na pokyn příslušných orgánů. Rodina musí mít jistotu, že prvotní odvoz sám o sobě neurčuje, kdo jí bude zajišťovat pohřeb, nicméně její povinností je zařídit co nejdříve pohřbení. K tomu je třeba ještě dodat, že poskytovatelé zdravotní a sociální péče nemusí mít márnici a mohou se obracet přímo na pohřební služby, takto Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR umetlo cestičky pro eventuální úplatky.

Významné výhrady zaznívaly také ze zdravotnictví. Časopis Euro v říjnu 2017 zveřejnil názory konkrétních gynekologů na nakládání s plody po potratu. Příbramská lékařka Táňa Glossová upozorňovala na administrativu ubírající čas pacientkám. Primář Petr Chudáček zdůrazňoval citlivost komunikace se ženami. Přednosta kliniky FN Královské Vinohrady Lukáš Rob popisoval organizační a finanční zátěž spojenou s odběry, přepravou a uchováváním.

Tato vyjádření nelze vydávat za jednotné stanovisko všech lékařů. Připomínají však důležitou potřebu: možnost důstojného rozloučení musí doprovázet citlivá komunikace a proveditelný zdravotnický postup. Ministerstvo tehdy ve stejném článku uvedlo, že pacientky nesmějí být nuceny vyslechnout informaci o přechodném uchování plodu a že není nutné automaticky vypisovat žádanky na patologii. Rozdíl mezi tím, jak pravidla chápali někteří zdravotníci a jak je vysvětloval jejich předkladatel, ukazuje význam jednoznačných pokynů.

Diskuse pokračovala i po zavedení novely. Oficiální zápis MMR z konzultačního dne v listopadu 2018 zaznamenává, že podle diskutujících nadále existovaly překážky při uplatňování zákona. Mezi účastníky byli opět zástupci profesních organizací, odborníci z praxe i zástupce Kanceláře veřejného ochránce práv.

Jedním z přetrvávajících témat je podoba evidence. Současný zákon nadále požaduje u pohřebních služeb, krematorií i pohřebišť příslušnou evidenci ve formě svázané knihy. Ministerstvo přitom již v roce 2018 vysvětlovalo, že údaje mohou být vedeny elektronicky a následně vytištěny a svázány. Nejde tedy o obecnou povinnost všechno zapisovat rukou. Povinnost vytvářet listinný výstup však zůstává. 

Pro další změnu zákona navrhujeme výslovně umožnit plnohodnotnou elektronickou evidenci s dohledatelnou historií změn, zálohováním a pravidly dlouhodobého uchování. Kontrola musí spolehlivě zjistit, kdo se zemřelým nakládal, kdy a jak. Právě tuto průkaznost by měly stanovené požadavky zajišťovat.

Další otázkou je přesnost technických pojmů. Zákon při ukládání pozůstatků do chladicího zařízení používá výraz „rakev nebo jiná obdobná schránka“. Výklad těchto povinností se dostal až před soud. Městský soud v Praze rozsudkem ze 4. září 2024, č. j. 8 A 134/2023-51, zamítl žalobu provozovatele, který uchovával těla ve spodních dílech rakví bez vík. Jeho argumentaci, že takový postup splňuje požadavky zákona, soud nepřijal.

Rozhodnutí je třeba respektovat. Pro budoucí úpravu však tento spor otevírá otázku, zda by oboru nepomohlo přesnější vymezení přípustných schránek a postupů v jednotlivých fázích péče o zemřelého. Technické požadavky by měly srozumitelně spojovat hygienickou bezpečnost, důstojnost a potřeby odborného ošetření těla. Takový návrh musí vznikat společně s hygieniky, lékaři a pracovníky pohřebnictví.

Stejně důležité je vyjasnění nákladů. MMR na svém webu zveřejňuje například právní stanovisko z listopadu 2021, které obdrželo od Sdružení pohřebnictví a které se zabývá úhradou uložení těla po úmrtí ve zdravotnickém nebo sociálním zařízení. I několik let po novele tedy bylo potřeba podrobně vysvětlovat základní rozdělení odpovědnosti.

U pohřbů zajišťovaných obcí je citlivé zejména období před vystavením objednávky. Aktuální výklad MMR přisuzuje náklady na předchozí chlazení tomu, kdo má tělo u sebe, a omezuje jejich refundaci. Jde o stanovisko ministerstva ke konkrétnímu mechanismu úhrad. Pro praxi z něj vyplývá zásadní požadavek: předem musí být jasné, kdo nezbytnou péči objednává a kdo ji zaplatí.

Pro občany je užitečné připomenout také význam často uváděné lhůty 96 hodin. U pohřbu zajišťovaného obcí souvisí s tím, zda někdo pohřbení sjedná po oznámení úmrtí. Není to obecný příkaz, aby během čtyř dnů proběhl samotný obřad nebo kremace. Srozumitelné vysvětlení takových pravidel může pozůstalým ušetřit zbytečný strach i tlak při rozhodování.

Od další novely proto očekáváme přesnější technické pojmy, bezpečnou elektronickou evidenci, jednoznačné rozdělení nákladů a povinnosti podložené vyhodnocením skutečných dopadů. Stejně důležitá je účinná ochrana svobodného výběru pohřební služby a rovné podmínky pro její poskytovatele. U zdravotnických postupů také důsledné zapojení lékařů a odborníků na podporu lidí po ztrátě dítěte.

Způsob přípravy je přitom stejně důležitý jako výsledné paragrafy. Navrhujeme zveřejnit přehled odborných připomínek a jejich vypořádání: co bylo přijato, co odmítnuto a z jakého důvodu. Zástupci Asociace pohřebních služeb, Sdružení pohřebnictví, dalších profesních organizací, nemocnic, obcí i pozůstalých by měli mít možnost nad konkrétními návrhy společně pracovat.

Pohřeb.cz otevírá tuto diskusi především kvůli občanům. Rodina po úmrtí blízkého potřebuje vědět, jaké má možnosti, co služba zahrnuje a kolik bude stát. Potřebuje čas na rozhodnutí a jistotu důstojného zacházení. O tom, komu svěří poslední rozloučení, musí rozhodovat svobodně, bez nátlaku a bez skrytých zájmů druhých.

Zdroj Google - Zpracováno pro Pohřeb.cz podle veřejně dostupných podkladů, doplněných stanoviskem Jaroslava Mangla, předsedy Asociace pohřebních služeb v ČR. Právní stav ověřen k 25. září 2026. Foto:Asociace AI.