Když se člověk narodí, je kolem něj plno lidí. Rodiče, sestřička, možná i sourozenci za dveřmi porodnice. A přesto přichází na svět úplně sám – jako jednotlivec, se svým vlastním jménem, svým vlastním tělem, svou vlastní cestou, kterou teprve má před sebou.
A když člověk umírá, bývá to podobné. I kdyby kolem jeho postele stála celá rodina, i kdyby ho nikdy v životě nikdo nenechal o samotě – tu poslední cestu jde vždycky sám. Nikdo ji nemůže jít za něj, ani s ním.
Možná to není smutné. Možná je to jen připomínka něčeho, co jsme si mezi vší tou rušnou přítomností druhých lidí přestali všímat: že duše je od začátku do konce vždycky sama sebou. A možná v tom je klid, ne osamělost.
Představme si na chvíli, že duše nepřichází na tento svět poprvé. Že za sebou má už nějakou cestu – jiný život, jiné volby, jiné chyby. A že při zrození jí je paměť vyresetována. Ne z trestu, ale proto, aby mohla začít znovu, bez zátěže, bez obžaloby, kterou by si nesla jako neustálou výčitku.
Tahle nová cesta pak není trest. Je to příležitost. Svět, do kterého se duše rodí, se v tomhle pohledu podobá očistci – ne místu utrpení, ale místu, kde se dá věc napravit. Kde se dá to, co se v minulém životě nepovedlo, zkusit ještě jednou, jinak, lépe.
Nejzajímavější na tom je, že v takovém pojetí nejde o to, kam duše dojde. Jde o to, jak jde. Cesta samotná je tím, co se počítá – jaké volby činí, jak reaguje na těžkosti, koho a jak potkává, co si z každého setkání odnese.
Není tu žádný předpis, žádná jediná správná trasa. Každá duše si svůj očistec prochází jinak – jedna skrze ztrátu, druhá skrze lásku, třetí skrze nemoc nebo úspěch, který se ukáže prázdný. Záleží jen na tom, jak se s tím, co jí život nabídne, popere. To je jediné hodnocení, které se počítá.
Když se na zrození a smrt podíváme takhle, ztrácí se ten ostrý, definitivní strach z konce. Smrt totiž není zeď, na kterou duše narazí. Jsou to spíš dveře – uzavření jedné etapy cesty, po které možná přijde další.
A stejně tak zrození není náhoda ani povinnost, ale start nové kapitoly, ve které má duše šanci napravit, co se jí v té předchozí nepodařilo.
Z tohoto úhlu pohledu dává smysl i to, proč jsme na obou koncích své pozemské cesty sami – při zrození i při smrti. Protože ať je kolem nás kdokoli, tuhle konkrétní cestu očistcem si musí projít každá duše sama za sebe. Nikdo jiný ji neprojde místo ní. A možná právě v tomhle osamění – ne v samotě, ale v té niterné, nepřenositelné odpovědnosti sama za sebe – spočívá důstojnost každého lidského života.
Možná je tahle úvaha jen jedním z mnoha způsobů, jak se dívat na začátek a konec lidského života. Ale je to pohled, který nepřidává tíhu, naopak ji sundává. Říká: nemusíš se bát, že jsi na to sám. Jsi sám sebou – a to stačí. Tvá cesta je tvým cílem, a tak dlouho, dokud po ní jdeš s otevřenýma očima, jdeš správně.
Jaroslav Mangl působí v českém pohřebnictví nepřetržitě od roku 1985. V červnu roku 1990 založil v Praze jeden z prvních soukromých pohřebních ústavů po změně společenských poměrů – pohřební ústav J. Mangl.
Dlouhá léta pracuje jako krizový manažer a lektor pohřebnictví. Ve své profesní praxi se zaměřuje především na provozní řízení pohřebních služeb, krizové situace, legislativu pohřebnictví, etiku zacházení s lidskými pozůstatky a modernizaci pohřebních provozů.
V současné době je členem pohřebního holdingu Elpis Group a členem společnosti Pohřební garanční společnost a.s., která se zabývá myšlenkou ochrany klientů v oblasti předplacených pohřbů a dlouhodobé stability pohřebních služeb. Od roku 2010 je předsedou Asociace pohřebních služeb v ČR.
Jaroslav Mangl je známý svým otevřeným a často politicky nekorektním vystupováním. Problematické jevy v pohřebnictví pojmenovává bez diplomatických obalů a dlouhodobě upozorňuje na systémové nedostatky v českém pohřebnictví, nedostatečné kontroly i deformace trhu.
Vedle své profesní činnosti se angažuje také v dobrovolnických aktivitách, osvětě veřejnosti a vzdělávání v oblasti pohřební kultury. Dlouhodobě prosazuje důstojné zacházení se zemřelými, transparentnost pohřebních služeb a návrat elementární úcty k poslednímu rozloučení.
Předseda Asociace pohřebních služeb v ČR od roku 2010.
