Dne 27. srpna 2026 zemřel ve vězeňské nemocnici v Haagu Ratko Mladić, někdejší hlavní velitel Armády Republiky srbské. Bylo mu 84 let a odpykával si doživotní trest.
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii jej v roce 2017 uznal vinným z genocidy ve Srebrenici, pronásledování, vyhlazování, vražd, deportací, násilného přesídlení, terorizování civilního obyvatelstva Sarajeva, nezákonných útoků na civilisty a braní příslušníků OSN jako rukojmích. Odvolací senát rozsudek i doživotní trest v roce 2021 potvrdil. Oficiální přehled případu Ratka Mladiće
Mladić nyní dostane vlastní jmenovitý hrob. Jeho rodina bude vědět, kde leží, a bude k němu moci přicházet. Tisícům lidí, kteří zemřeli pod velením jeho armády, však bylo toto základní právo odepřeno. Někteří byli nalezeni až po mnoha letech. Ostatky dalších jsou dosud nezvěstné.
Právě v tomto protikladu se ukazuje rozdíl mezi pohřbením a ukrytím mrtvého.
Srbský ministr spravedlnosti Nenad Vujić po Mladićově smrti oznámil, že generál bude pohřben s nejvyššími státními a vojenskými poctami a že mají být dodrženy protokoly náležející generálovi. Vyjádření ministra zachycené srbskou televizí N1
Prezident Aleksandar Vučić byl následně opatrnější. Uvedl, že místo a způsob pohřbení závisí na přání rodiny. Pokud bude rodina chtít pohřeb na území Srbska, stát podle něj pomůže, aby proběhl „důstojně a slušně“. Nejvyšší státní a vojenské pocty prezident výslovně nepotvrdil.
K 2. září 2026 proto platí, že státní pocty oznámil ministr spravedlnosti, ale podrobnosti ani konečné rozhodnutí celé vlády nebyly veřejně doloženy. Stanovisko prezidenta Vučiće
Tento rozdíl není jen protokolární. Ukazuje, jak rozdělený zůstává pohled na válku.
Pro část Srbů a zejména bosenských Srbů je Mladić stále generálem, který údajně bránil srbské obyvatelstvo. Pro rodiny obětí je pravomocně odsouzeným pachatelem genocidy. Státní a vojenské pocty by proto nebyly vnímány pouze jako úcta k zemřelému vojákovi. Staly by se politickým sdělením, že srbský stát staví národní hrdinský příběh nad pravomocný rozsudek mezinárodního soudu.
Srbský stát přitom nemůže tvrdit, že se ho Srebrenica vůbec netýká. Mezinárodní soudní dvůr v roce 2007 nerozhodl, že Srbsko genocidu samo spáchalo nebo že je za ni právně spoluodpovědné jako spolupachatel. Současně však rozhodl, že Srbsko porušilo Úmluvu o genocidě, protože genocidě ve Srebrenici nezabránilo a dostatečně nespolupracovalo na potrestání pachatelů, zejména na předání Ratka Mladiće soudu. Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora
Důstojné pohřbení náleží každému člověku. Státní pocty však nejsou soukromým pietním úkonem. Jsou veřejným hodnocením jeho života. Pokud se jich dostane člověku odsouzenému za genocidu, mohou se z pohřbu stát další dějství popírání nebo zlehčování zločinu.
Když dnes čtu o smrti Ratka Mladiće a připravovaném pohřbu v Srbsku, nevybavují se mi pouze televizní záběry generála v uniformě. Vracejí se mi vlastní cesty do válkou rozdělené Jugoslávie.
Jmenuji se Jaroslav Mangl a v pohřebnictví pracuji od roku 1985. Během konfliktů v bývalé Jugoslávii jsem tam jel vícekrát. Pohyboval jsem se na území všech stran konfliktu a převážel zemřelé, aby mohli být pohřbeni ve své domovině.
Nejel jsem rozhodovat, kdo je Srb, Chorvat nebo Bosňák a která strana má pravdu. V rakvi neležela národnost, politický program ani vojenská mapa. Ležel v ní člověk, na kterého čekala rodina.
Právě tam jsem poprvé v životě spatřil koncentrační tábor. Viděl jsem také místa spojená s masovými hroby a pochopil jsem, že pohřbení může mít dvě naprosto protikladné podoby. Může být poslední důstojnou službou člověku, ale může se také stát prostředkem k ukrytí zločinu.
Přestože jsem byl pohřebníkem už od roku 1985, zkušenosti z bývalé Jugoslávie ze mě postupně udělaly také krizového manažera v oblasti pohřebnictví. Přivedly mě k dlouhodobému zájmu o identifikaci obětí, evidenci zemřelých a problematiku masových a společných hrobů.
V běžném jazyce se tyto pojmy často zaměňují. Z hlediska počtu těl mohou oba označovat místo, kde je pohřbeno více lidí. Jejich smysl a způsob vedení jsou však zásadně odlišné.
Společný hrob je veřejně známým a řádně evidovaným místem pohřbení. Známe totožnost zemřelých, vedeme záznam o jejich uložení a dokážeme určit, kde se konkrétní člověk nachází. Hrob není ukrýván před rodinami ani před veřejností.
Společné pohřbení může být v krajní situaci nezbytné například po přírodní katastrofě, epidemii, dopravním neštěstí nebo válečné události. Ani tehdy však mrtví nesmějí ztratit svou totožnost. Každé tělo musí mít nezaměnitelné označení a místo uložení musí být přesně zaznamenáno.
Masovým hrobem v tomto článku rozumím především tajné nebo neoznačené pohřebiště obětí násilí. Těla jsou v něm ukládána bez řádné evidence, často s úmyslem zatajit vraždy, ukrýt rozsah zločinu a znemožnit rodinám nalézt jejich blízké.
Mezinárodní forenzní terminologie používá označení „mass grave“ šířeji – pro místo obsahující ostatky více osob. Samotný počet těl proto ještě neprokazuje zločin. Rozhodující jsou okolnosti smrti, způsob uložení, vedení evidence a úmysl těch, kdo hrob vytvořili.
Zjednodušeně řečeno: společný hrob mrtvé eviduje, masový hrob vytvořený pachateli je má vymazat.
Po obsazení chráněné enklávy Srebrenica v červenci 1995 oddělily jednotky bosenských Srbů muže a chlapce od žen a dětí. Více než osm tisíc Bosňáků bylo zavražděno. Mezinárodní soudy tyto události pravomocně označily za genocidu.
Těla byla nejprve ukládána do primárních masových hrobů v blízkosti popravišť. Když hrozilo odhalení, následovala organizovaná operace jejich přemístění. Hroby byly otevírány bagry, ostatky nakládány na nákladní vozidla a převáženy do sekundárních, někdy i dalších hrobů.
Nešlo o pietní přemístění. Cílem bylo zničit spojení mezi popravištěm, tělem a pachatelem.
Těžká technika těla roztrhala a promíchala. Části jednoho člověka se tak mohly dostat do několika hrobů vzdálených od sebe desítky kilometrů. Mezinárodní komise pro pohřešované osoby uvádí, že ostatky jedné oběti Srebrenice byly běžně nalézány ve třech až čtyřech různých hrobech. ICMP – vyšetřování Srebrenice
Masový hrob zde nebyl pouze následkem vraždy. Stal se pokračováním zločinu. Nejprve byl člověku odebrán život, potom jméno a nakonec i místo, na kterém by jej mohla nalézt rodina.
Masové hroby spojené se Srebrenicí netvořily jedno pohřebiště. Šlo o rozsáhlou síť popravišť, primárních hrobů a později vytvořených sekundárních hrobů v okolí Bratunace, Zvorniku, Vlasenice a Srebrenice.
Mezi nejdůležitější místa patří:
Jen v okolí Srebrenice byly postupně prozkoumány desítky masových hrobů a stovky míst s volně rozptýlenými lidskými ostatky. ICMP v roce 2016 uváděla 94 masových hrobů a 336 povrchových lokalit spojených s oběťmi Srebrenice a Žepy. ICMP – rozsah hledání srebrenických obětí
V sekundárním hrobě Čančari Road 9, označovaném také jako Kamenica 9, byly například nalezeny ostatky převezené přibližně 50 kilometrů od Srebrenice. V celé oblasti Kamenice se nachází třináct známých sekundárních hrobů. Čančari Road 9
V případě Hodžići Road umožnily rozbory zeminy, pylu, pásek přes oči, poutacích materiálů, nábojnic a leteckých snímků propojit sekundární hroby s původními hroby Lazete 1 a Lazete 2. Nešlo tedy pouze o zjištění, že se v zemi nacházejí těla. Vyšetřovatelé dokázali rekonstruovat i jejich přesun. Dokumentace hrobů Hodžići Road
Dalším mimořádným místem byla Tomašica u Prijedoru, objevená v prostoru bývalého dolu. Hrob byl v plném rozsahu odkryt v roce 2013 a byly z něj vyzvednuty ostatky stovek lidí, převážně Bosňáků a Chorvatů zabitých v oblasti Prijedoru.
Tomašica je označována za jeden z největších masových hrobů objevených v Evropě po druhé světové válce. Forenzní důkazy z tohoto místa byly natolik významné, že žalobci znovu otevřeli dokazování v procesu s Ratkem Mladićem, aby je mohli soudu předložit. Odborná studie o Tomašici a procesu s Mladićem
Na farmě Ovčara u Vukovaru byl objeven hrob lidí odvezených v listopadu 1991 z vukovarské nemocnice. Při exhumaci v roce 1996 bylo vyzvednuto 200 těl – 198 mužů a dvě ženy.
Ovčara se stala jedním z hlavních symbolů zločinů spáchaných během války v Chorvatsku. Exhumace, pitvy a identifikace obětí byly později použity jako důkazy před mezinárodním tribunálem.
Po válce v Kosovu byly masové hroby nalezeny také přímo na území Srbska. Těla kosovských Albánců byla odvážena z Kosova stovky kilometrů daleko, aby se zabránilo jejich nalezení na místech původních zločinů.
Podle dokumentace Humanitarian Law Center byly nalezeny ostatky 941 kosovských Albánců:
Výběr těchto míst není úplným seznamem hrobů bývalé Jugoslávie. Ukazuje však společný postup: zabití člověka, odvezení těla, jeho anonymní uložení a následné popírání, že se zločin vůbec stal. Dokumentace ukrývání těl z Kosova
První informace o masových popravách přinesli přeživší. Vyprávěli o oddělování mužů, autobusech, školách a skladištích, střelbě, bagrech a nákladních automobilech odvážejících těla.
Bosenskosrbské úřady však bezprostředně po pádu Srebrenice omezovaly přístup mezinárodních organizací do postiženého území. Svědectví proto dlouho nebylo možné ověřit přímo na místě. Americké muzeum holokaustu – důkazy genocidy
Americké průzkumné prostředky během července 1995 pořizovaly snímky oblasti Srebrenice, Bratunace, Nové Kasaby a Zvorniku. Nešlo pouze o jednu fotografii. Rozhodující bylo porovnávání série záběrů stejného místa pořízených v různých dnech.
Na starším snímku bylo možné vidět pole, louku nebo neporušenou půdu. Na pozdějším záběru se objevily:
Satelitní snímek sám o sobě nedokázal určit, zda jsou pod zemí lidská těla ani kdo konkrétní čin provedl. Umožnil však vymezit podezřelé místo, porovnat časové změny a vyslat tam vyšetřovací a forenzní tým.
Mimořádně významné bylo srovnání záběrů pořízených před popravami a po nich.
U Nové Kasaby byly na leteckých snímcích zaznamenány skupiny zajatců shromážděných na otevřeném prostranství. Pozdější snímky ukázaly, že lidé zmizeli a v blízkosti se objevily plochy narušené zeminy.
U Orahovce umožnily snímky prokázat, že půda v místech později označených jako Lazete 1 a Lazete 2 byla v určitém okamžiku neporušená a následně rozkopaná. Další záběry zachytily pozdější narušení sekundárních hrobů podél Hodžići Road. Časová posloupnost fotografií tak pomohla určit, kdy byly hroby vytvořeny a kdy z nich byla těla znovu vyzvednuta.
Dne 10. srpna 1995 ukázala americká velvyslankyně při OSN Madeleine Albrightová členům Rady bezpečnosti letecké snímky podezřelých míst. Fotografie spolu s výpověďmi přeživších představovaly první veřejně předložený obraz rozsahu zločinu. Fotografický archiv OSN
V následujících týdnech a měsících byly některé primární hroby otevřeny a těla přemístěna. Soudní dokumentace popisuje rozsáhlou zakrývací operaci, která probíhala zejména v září a říjnu 1995. Právě fotografie „před“ a „po“ umožnily prokázat, že na místech nejprve vznikly hroby a následně byla zemina znovu rozrušena.
Satelitní a letecké snímkování nebylo pouze podpůrným důkazem známých míst. V některých případech dovedlo vyšetřovatele k hrobu, o kterém neměli použitelné svědectví.
Před tribunálem popsal vyšetřovatel Jean-René Ruez případ podezřelého místa mezi Konjević Polje a Novou Kasabou. Americké letecké snímky na něm ukazovaly narušenou půdu ukrytou za linií stromů a mimo pohled ze silnice.
Vyšetřovací tým místo zaměřil, prohlédl z vrtulníku a následně provedl zkušební sondu. Ta odkryla lidskou lebku. Lokalita byla poté plně exhumována.
Na přímou otázku žalobce, zda tým na toto místo nepřivedl svědek, ale letecké snímky, Ruez odpověděl, že ano. Svědectví vyšetřovatele před ICTY
Tento případ ukazuje význam moderních metod pátrání. Lidské svědectví může být neúplné, protože svědek nezná přesnou polohu, v noci neviděl cestu, bojí se vypovídat nebo byl později zavražděn. Snímek zachovává podobu krajiny v konkrétním okamžiku a umožňuje vrátit se k ní i po mnoha letech.
Žádná jednotlivá metoda zpravidla nestačila. Výsledek vznikl teprve propojením několika druhů důkazů:
Fotografie tedy nebyly náhradou svědectví a DNA nenahrazovala vyšetřování. Každá metoda odpovídala na jinou otázku. Společně umožnily zjistit, kdo byl zavražděn, kde se to stalo, kam bylo tělo odvezeno a zda se pachatelé pokusili důkazy přemístit nebo zničit.
Mladić nebyl odsouzen pouze proto, že zastával vysokou vojenskou funkci. Soud dospěl k závěru, že se podílel na čtyřech společných zločinných plánech.
Jejich cílem bylo násilné odstranění Bosňáků a Chorvatů z území nárokovaných bosenskými Srby, terorizování Sarajeva, odstranění bosňáckého obyvatelstva Srebrenice a braní příslušníků OSN jako rukojmích, aby byly zastaveny letecké útoky NATO.
Je nutné formulovat jeho odpovědnost přesně. Nelze bez konkrétního důkazu tvrdit, že osobně řídil každý bagr nebo určoval místo každého sekundárního hrobu. Lze však jednoznačně uvést, že byl vrchním vojenským velitelem a pravomocně odsouzeným účastníkem srebrenického zločinného plánu.
Masové hroby, rozbory zeminy, nábojnice, provazy, pásky přes oči, části oděvů, letecké snímky a výsledky DNA se staly důkazy, které umožnily propojit místa poprav s primárními a sekundárními hroby. Přispěly nejen k navrácení totožnosti obětem, ale také k prokázání organizovaného rozsahu zločinu. Shrnutí rozsudku nad Ratkem Mladićem
Bylo by pohodlné říci, že Srbové, Chorvati a Bosňáci se nenáviděli odjakživa. Není to pravda.
Po dlouhá období žili vedle sebe, uzavírali smíšená manželství, pracovali ve stejných podnicích a sloužili v jedné armádě. Nenávist nebyla vrozenou vlastností těchto národů. Měla historické kořeny, ale do podoby, která umožnila válku, ji přetvořili politici, nacionalisté, propagandisté a část médií.
Území pozdější Jugoslávie leželo po staletí mezi Osmanskou a Habsburskou říší. Srbská národní identita se spojovala především s pravoslavím a vzpomínkou na odpor proti osmanské vládě. Chorvatská identita byla výrazně spojena s katolictvím a středoevropským prostředím. Bosňáci jsou převážně potomky slovanského obyvatelstva Bosny, jehož část během osmanského období přijala islám.
Náboženský rozdíl se později stal základem nacionalistických zkratek. Bosňáci byli srbskými nacionalisty označováni za „Turky“, přestože šlo o původní slovanské obyvatelstvo Bosny. Chorvati byli líčeni jako nástroj katolického Západu a Srbové zase chorvatskou propagandou jako zaostalí příslušníci východního pravoslavného světa.
Historie se tak změnila v zásobník urážek a domnělých dědičných vin.
Království Srbů, Chorvatů a Slovinců vzniklo roku 1918. Zatímco srbské politické elity prosazovaly spíše centralizovaný stát, významná část chorvatské politiky požadovala větší autonomii nebo federativní uspořádání.
Spory vyvrcholily politickým násilím a královskou diktaturou. Už před druhou světovou válkou proto existovala silná chorvatská nedůvěra k bělehradskému centralismu a srbská obava z rozpadu společného státu.
Nejhlubší ránu vzájemným vztahům způsobila druhá světová válka.
Po německém napadení Jugoslávie vznikl fašistický Nezávislý stát Chorvatsko ovládaný ustašovským režimem. Ustašovci systematicky pronásledovali a vraždili Srby, Židy, Romy i politické odpůrce. Koncentrační tábor Jasenovac se stal jedním z hlavních symbolů tohoto teroru.
Současně páchaly srbské četnické jednotky masakry bosňáckého muslimského a chorvatského civilního obyvatelstva, zejména v Bosně, Hercegovině a Sandžaku. Proti okupantům i domácím kolaborantům bojovali Titovi partyzáni, jejichž hnutí bylo národnostně smíšené.
Každý národ si po válce uchoval vlastní paměť mrtvých. V socialistické Jugoslávii však byla otevřená debata o národnostních zločinech podřízena politice „bratrství a jednoty“. Viníci měli být označováni jako fašisté, ustašovci nebo četnici, nikoliv jako představitelé celých národů.
Tento přístup pomohl na několik desetiletí udržet společný stát, ale část traumat zůstala nevyslovena. Když se Jugoslávie začala rozpadat, nacionalisté staré hroby znovu symbolicky otevřeli a použili je jako politickou zbraň.
Také Ratko Mladić vyrůstal ve stínu druhé světové války. Narodil se na území tehdejšího ustašovského Chorvatska a jeho otec Neđa byl partyzán. Zahynul v roce 1945 při útoku partyzánů na rodiště ustašovského vůdce Ante Paveliće.
Tato rodinná zkušenost může pomoci vysvětlit prostředí, ve kterém Mladić vyrůstal. Nemůže však omluvit jeho pozdější jednání. Miliony lidí přišly za války o své rodiče, aniž se staly pachateli genocidy.
Osobní bolest se stává nebezpečnou ve chvíli, kdy ji ideologie promění v právo mstít se nevinným lidem za zločiny předchozích generací.
Po smrti Josipa Broze Tita v roce 1980 ztratila Jugoslávie svého hlavního sjednocujícího představitele. Federaci oslaboval zahraniční dluh, inflace, nezaměstnanost, nerovnoměrný hospodářský vývoj a spory mezi republikami.
Ústava z roku 1974 poskytla republikám a autonomním oblastem značné pravomoci. Část srbských elit to chápala jako oslabení Srbska a jako nespravedlnost vůči Srbům žijícím mimo jeho hranice. Chorvatské a slovinské elity naopak odmítaly návrat k centralizaci pod vedením Bělehradu.
Politický a hospodářský problém se postupně začal vysvětlovat jako ohrožení národa.
Ve druhé polovině osmdesátých let se Slobodan Milošević prosadil jako představitel srbského nacionalismu. Využíval obavy Srbů v Kosovu a později také Srbů žijících v Chorvatsku a Bosně. Média pod jeho kontrolou připomínala ustašovské zločiny a vytvářela dojem, že se historie může každou chvíli opakovat.
Nástup nacionalistické politiky Franja Tuđmana v Chorvatsku tyto obavy dále posílil. Používání symbolů připomínajících období válečného chorvatského státu, zlehčování některých historických skutečností a diskriminace části srbského obyvatelstva poskytly srbské propagandě další materiál.
Také chorvatská strana vytvářela obraz Srbů jako kolektivního nepřítele a pokračovatelů četnického násilí. V Bosně vznikly politické strany založené převážně na národnostním principu. Místo občanů jednoho státu začali politici vidět tři soupeřící národní celky.
Propaganda neříkala lidem pouze: „Nenáviďte souseda.“ Říkala jim především: „Pokud nezaútočíme první, soused udělá našim dětem totéž, co jeho předkové udělali nám.“
Strach se stal výrobní surovinou nenávisti.
Zločiny páchali příslušníci různých stran konfliktu. Srbští civilisté byli vražděni a vyháněni v Chorvatsku i Bosně. Chorvatské síly páchaly zločiny na Srbech a Bosňácích. Jednotky bosenské armády se dopouštěly zločinů na srbských a chorvatských civilistech.
Připomenutí těchto obětí je nutné. Nesmí však sloužit k popírání rozsahu a organizovanosti jiného zločinu.
Spravedlnost není účetní kniha, v níž vražda jednoho Srba vyrovná vraždu jednoho Bosňáka nebo Chorvata. Každá oběť má vlastní jméno a každý pachatel vlastní odpovědnost. Zločin spáchaný na mém národě mi nedává právo zabít nevinného příslušníka jiného národa.
Stejně tak je nutné rozlišovat mezi individuální a kolektivní vinou. Za Mladićovy činy nenesou vinu všichni Srbové. Mnozí Srbové válku odmítali, pomáhali sousedům nebo proti nacionalismu otevřeně vystupovali. Vinu nesou konkrétní pachatelé, velitelé a političtí představitelé.
Právě odmítnutí kolektivní viny je nejlepší obranou proti nacionalismu, který válku způsobil.
Exhumace masového hrobu není obyčejným výkopem. Jde současně o pietní úkon, hledání pohřešovaných a ohledání místa trestného činu.
Na místě pracují forenzní archeologové, antropologové, patologové, kriminalisté, genetici, fotografové, zeměměřiči a evidenční pracovníci. Nejprve musí být hrob zabezpečen, zaměřen a podrobně zdokumentován.
Zemina se odstraňuje po vrstvách. Zaznamenává se poloha každé kosti, oděvu, nábojnice, šperku, dokladu nebo osobního předmětu. Ostatky dostávají jedinečné evidenční označení a musí být zachována nepřerušená kontrola nad každým nálezem – od vyzvednutí ze země přes laboratoř až po předání rodině.
Forenzní antropologové zjišťují biologický profil zemřelého, přibližný věk, pohlaví, tělesnou výšku, zdravotní zvláštnosti a zranění. Patologové se pokoušejí určit příčinu smrti. Zkoumají se zuby, zubní náhrady, dřívější zlomeniny i operační zákroky.
Zvlášť obtížná je práce v sekundárních hrobech. Těla v nich byla těžkou technikou rozdělena a promíchána. Jedna kost proto nemusí patřit k ostatkům ležícím vedle ní.
Zásadní změnu přineslo systematické porovnávání DNA získané z kostí a zubů s genetickými profily příbuzných pohřešovaných osob.
Rodiny poskytují referenční vzorky. Laboratoře z nich vytvoří genetické profily a porovnávají je s DNA z exhumovaných ostatků. Výsledek není pouhým odhadem podle podobnosti. Jde o statisticky vyhodnocené příbuzenské spojení.
DNA umožnila také spojit části jednoho těla nalezené v různých hrobech. Rodina mohla nejprve pohřbít jen několik kostí svého příbuzného a po letech být znovu kontaktována, protože další části jeho těla byly objeveny desítky kilometrů daleko.
Mezinárodní komise pro pohřešované osoby zavedla na západním Balkáně rozsáhlý systém identifikace založený na DNA. Pomohla zjistit osud více než 70 procent z přibližně 40 000 lidí pohřešovaných v důsledku válek v bývalé Jugoslávii. Identifikováno bylo také přibližně 7 000 z téměř 8 000 lidí pohřešovaných po pádu Srebrenice. ICMP – hledání pohřešovaných na západním Balkáně
Za těmito čísly jsou roky mimořádně náročné práce. Lidé otevírající hroby pracují mezi rozloženými těly a osobními předměty zavražděných. Každý nález musí vnímat jako důkaz a současně jako pozůstatek konkrétního člověka.
Jejich práce nekončí laboratorním výsledkem. Rodina musí být citlivě informována, identifikace úředně potvrzena a ostatky důstojně předány k pohřbení. Teprve potom se z evidenčního čísla znovu stává člověk se jménem.
Při velkém neštěstí nestačí mít vozidla, rakve a chladicí zařízení. Musí existovat předem připravený systém evidence, označování, uchovávání, přepravy, identifikace a předávání zemřelých.
Základním pravidlem krizového pohřebnictví musí být:
Jeden zemřelý, jedno nezaměnitelné označení a nepřerušený záznam o každém přemístění.
Jediná chyba může znamenat, že rodina pohřbí jiného člověka nebo že tělo zůstane bezejmenné. Osobní věci musí být vedeny odděleně, ale spolehlivě spojeny s konkrétními ostatky. Pokud je v krajní situaci nezbytný společný hrob, musí být přesně zaměřen, označen a evidován tak, aby bylo možné každého zemřelého později nalézt.
Rozdíl mezi společným a masovým hrobem proto není jen odbornou otázkou. Je rozdílem mezi snahou uchovat lidskou totožnost a snahou ji zničit.
Smrt Ratka Mladiće sama o sobě nezavírá žádnou historickou kapitolu. Dokud budou politici z pravomocně odsouzených pachatelů vyrábět národní hrdiny, zůstane způsob uvažování, který umožnil válku, stále živý.
Mladić má právo na důstojné zacházení se svým tělem a na pohřbení. Stejné právo měly i jeho oběti. Rozdíl je v tom, že on dostane jmenovitý hrob, zatímco tisíce zavražděných museli jejich příbuzní po desetiletí hledat pod skládkami, na vojenských pozemcích, v opuštěných dolech a v sekundárních hrobech.
Když převážíte mrtvého přes území rozdělené válkou, ztrácejí nacionalistická hesla smysl. V rakvi neleží „Srb“, „Chorvat“ nebo „Muslim“. Leží tam konkrétní člověk, jehož někdo miloval a na kterého někdo čeká doma.
Masové hroby vznikají ve chvíli, kdy společnost přestane v příslušníkovi jiného národa vidět člověka. Nejprve přijde připomínání starých křivd, potom kolektivní vina, propaganda a strach. Nakonec už někomu připadá přijatelné nejen zabíjet, ale také mrtvé ukrývat tak, jako by nikdy nežili.
Proto o masových hrobech mluvím. Ne proto, abych obnovoval nenávist mezi Srby, Chorvaty a Bosňáky, ale proto, aby se historie nestala znovu návodem k pomstě.
Mým úkolem tehdy bylo přivézt mrtvé domů. Úkolem dnešní společnosti je nedovolit, aby byli lidé znovu rozdělováni na ty, kteří si zaslouží jméno a hrob, a na ty, kteří mohou beze stopy zmizet.
Útoky NATO bez mandátu na srbský stát budou předmětem dalšího článku.
Jaroslav Mangl
pohřebník od roku 1985, krizový manažer a novinář v oblasti pohřebnictví
Zdroje: odkazy v článku.
