Asociace pohřebních služeb upozorňovala stát na nebezpečnou mezeru v zákoně. Ministerstvo problém odmítlo řešit
Česká republika má desítky zákonů, vyhlášek, metodik a registrů upravujících život člověka. Evidujeme narození, změny bydliště, manželství, podnikání, automobily, psy i zbraně. Přesto existuje okamžik, kdy stát nad člověkem paradoxně téměř ztrácí kontrolu.
Je to okamžik smrti.
Přesněji řečeno krátké období mezi úmrtím člověka a převzetím jeho těla pohřební službou.
Právě na tuto závažnou mezeru v systému dlouhodobě upozorňovala Asociace (komora) pohřebních služeb v ČR při připomínkování novelizace zákona o pohřebnictví. Ministerstvo pro místní rozvoj ČR však podle odborné veřejnosti odmítlo problém důsledně řešit a s argumentací Asociace se prakticky nevypořádalo.
A přitom nejde o akademickou debatu.
Jde o otázku důstojnosti mrtvého člověka, právní odpovědnosti a potenciálně i veřejného pořádku.
Český stát předpokládá, že rodina bude spolupracovat
Zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, ukládá povinnost zajistit pohřbení zpravidla do 96 hodin od oznámení úmrtí.
Celý systém je však postaven na jednom zásadním předpokladu:
Že někdo po smrti člověka aktivně začne jednat.
Tedy že:
* rodina zavolá pohřební službu,
* nemocnice kontaktuje převoz,
* obec začne konat,
* nebo stát převezme odpovědnost.
Jenže právě zde vzniká zásadní problém.
Co když nikdo nezavolá pohřební službu?
Představme si zcela reálnou situaci:
Člověk zemře doma. Lékař provede ohledání těla, vystaví List o prohlídce zemřelého a odjede. Nejde o trestný čin ani o infekční onemocnění.
Rodina však následně:
* nekontaktuje pohřební službu,
* neinformuje obec,
* a tělo ponechá doma.
A právě zde vzniká velmi zvláštní právní vakuum.
Pohřební služba o úmrtí vůbec nemusí vědět. Nemá přístup k centrální evidenci zemřelých v reálném čase a zákon jí neukládá povinnost aktivně vyhledávat zemřelé osoby.
Nemůže tedy konat o něčem, o čem vůbec neví.
Právě na tento moment Asociace (komora) pohřebních služeb opakovaně upozorňovala při připomínkování novely zákona o pohřebnictví.
Ministerstvo pro místní rozvoj však podle zástupců odborné veřejnosti problém odmítlo systémově řešit.
Stát ztrácí kontrolu nad tělem zemřelého
Technicky vzato tak vzniká krátké období, kdy stát fakticky neví:
* kde se tělo nachází,
* kdo za něj odpovídá,
* ani jak s ním bylo naloženo.
A právě zde vzniká velmi nebezpečný paradox moderní legislativy.
Teoreticky totiž může dojít i k situaci, kdy:
* rodina ponechá tělo několik dní doma,
* sama jej omyje a oblékne,
* zakoupí rakev,
* uloží zemřelého do rakve,
* a následně jej například nelegálně pohřbí mimo veřejné pohřebiště.
Takové jednání by samozřejmě bylo v rozporu se zákonem o pohřebnictví i dalšími právními předpisy. Jenže otázka zní:
Kdo v onom mezidobí skutečně kontroluje, co se s tělem děje?
Odpověď je nepříjemná:
Prakticky nikdo.
Moderní stát spoléhá na „dobrou vůli“
Celý český pohřební systém dnes ve skutečnosti stojí především na důvěře.
Na předpokladu, že:
* pozůstalí budou jednat civilizovaně,
* oznámí úmrtí,
* objednají pohřební službu,
* a budou respektovat zákonný režim.
Jenže moderní společnost už dávno není světem silných rodin a pevných komunit.
Realita dneška jsou:
* osamělí lidé,
* rozpadlé rodiny,
* psychické problémy,
* exekuce,
* sociální rozklad,
* i lidé, kteří situaci po smrti blízkého psychicky nezvládnou.
A právě v těchto situacích se ukazuje, že český stát nemá mezidobí po smrti člověka systémově dotažené.
Ministerstvo současně mluví o důstojnosti mrtvého
Paradox celé situace je o to větší, že samo Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo pro místní rozvoj dnes správně zdůrazňují nutnost důstojného zacházení s tělem zemřelého.
V Metodickém doporučení Ministerstva zdravotnictví k zacházení s tělem zemřelého z roku 2024 se doslova uvádí:
„S mrtvým lidským tělem je nutné zacházet tak, jako by se jednalo o tělo živého člověka.“
Metodika současně zdůrazňuje:
* právo rodiny vidět zemřelého,
* důstojné zacházení,
* a lidskost při péči o mrtvé.
To jsou správné a důležité myšlenky.
Jenže důstojnost mrtvého člověka není možné chránit pouze metodickými doporučeními a konferencemi o lidskosti.
Musí existovat i funkční systém odpovědnosti.
A právě ten podle odborné veřejnosti v kritickém okamžiku po smrti člověka selhává.
Pohřební služba nemůže odpovídat za tělo, o kterém neví
Velmi nebezpečný je i další aspekt celé problematiky.
Veřejnost často automaticky předpokládá, že:
„Pohřební služba za vše odpovídá.“
Jenže to není pravda.
Pokud není pohřební služba kontaktována:
* nemůže převzít tělo,
* nemůže zajistit převoz,
* nemůže konat,
* ani nést odpovědnost.
A právě zde vzniká zásadní otázka:
Kdo tedy v okamžiku smrti skutečně přebírá právní odpovědnost za mrtvého člověka?
Na tuto otázku český právní řád dodnes nedává úplně přesnou odpověď.
Smrt není jen administrativa
Moderní společnost často vnímá pohřebnictví pouze jako technickou službu:
* převoz,
* rakev,
* kremaci,
* fakturu.
Ve skutečnosti je však pohřebnictví jedním ze základních pilířů civilizované společnosti.
Protože způsob, jakým společnost zachází se svými mrtvými, vždy vypovídá především o úrovni úcty k živým.
A právě proto by otázky:
* kdo přebírá odpovědnost za mrtvého člověka,
* kdy přesně vzniká povinnost převzetí těla,
* a kdo kontroluje mezidobí po smrti,
neměly být odmávnuty úředním mlčením.
Asociace (komora) pohřebních služeb na tento problém upozorňovala.
Ministerstvo pro místní rozvoj však podle názoru mnoha odborníků místo systémového řešení zvolilo jednodušší cestu:
Tvářit se, že problém neexistuje.
A právě to může být v budoucnu jednou z největších chyb českého pohřebnictví.
Zdroj: MMR ČR, MZ, Asociace (komora) pohřebních služeb v ČR
Napište nám na info@pohreb.cz váš názor, rádi ho otiskneme.
Jaroslav Mangl působí v českém pohřebnictví nepřetržitě od roku 1985. V červnu roku 1990 založil v Praze jeden z prvních soukromých pohřebních ústavů po změně společenských poměrů – pohřební ústav J. Mangl.
Dlouhá léta pracuje jako krizový manažer a lektor pohřebnictví. Ve své profesní praxi se zaměřuje především na provozní řízení pohřebních služeb, krizové situace, legislativu pohřebnictví, etiku zacházení s lidskými pozůstatky a modernizaci pohřebních provozů.
V současné době je členem pohřebního holdingu Elpis Group a členem společnosti Pohřební garanční společnost a.s., která se zabývá myšlenkou ochrany klientů v oblasti předplacených pohřbů a dlouhodobé stability pohřebních služeb. Od roku 2010 je předsedou Asociace pohřebních služeb v ČR.
Jaroslav Mangl je známý svým otevřeným a často politicky nekorektním vystupováním. Problematické jevy v pohřebnictví pojmenovává bez diplomatických obalů a dlouhodobě upozorňuje na systémové nedostatky v českém pohřebnictví, nedostatečné kontroly i deformace trhu.
Vedle své profesní činnosti se angažuje také v dobrovolnických aktivitách, osvětě veřejnosti a vzdělávání v oblasti pohřební kultury. Dlouhodobě prosazuje důstojné zacházení se zemřelými, transparentnost pohřebních služeb a návrat elementární úcty k poslednímu rozloučení.
Předseda Asociace pohřebních služeb v ČR od roku 2010.
