Pohřebník dostal v Británii 20 let. Podobný skandál jsme ale zažili i v Česku

Desítky nepohřbených těl, cizí popel předávaný rodinám, zpronevěřené peníze a stovky poškozených. Případ britské pohřební služby Legacy Independent Funeral Directors otřásl veřejností. Nebyl však první. Také Česká republika už zažila případ, který ukázal, že ani koncesovaná živnost sama o sobě nedokáže pozůstalé ochránit, pokud za ní nestojí pravidelná a skutečná kontrola státu.

Bývalý provozovatel britské společnosti Legacy Independent Funeral Directors Robert Bush byl 31. července 2026 odsouzen k dvaceti letům vězení za celkem 67 trestných činů.

Vyšetřovatelé zjistili, že rodiny platily za pohřby a kremace, které v některých případech neproběhly způsobem, jaký jim byl deklarován. Policie objevila desítky nepohřbených těl a velké množství uren a lidského popela, jehož původ nebylo možné spolehlivě určit.

Některým rodinám byl podle britských orgánů dokonce předán popel jiného člověka.

Vedle zacházení se zemřelými Bush podváděl také při prodeji předplacených pohřebních plánů a zadržoval peníze, které pozůstalí při pohřbech věnovali charitativním organizacím.

Případ se stal jedním z největších skandálů moderního britského pohřebnictví.

Není to jen britský problém

Při pohledu z České republiky by mohlo být jednoduché říci: u nás by se něco podobného stát nemohlo.

České pohřebnictví je totiž regulovaným oborem a provozování pohřební služby patří mezi koncesované živnosti.

Jenže právě česká zkušenost ukazuje, že koncese sama o sobě není zárukou kvality ani důstojného zacházení se zemřelými.

V roce 2016 otřásl veřejností případ pohřební služby provozované v Horažďovicích na Klatovsku.

Hygienici tam objevili 21 těl zemřelých mimo chladicí zařízení. Některá již podle tehdejších zpráv vykazovala známky rozkladu.

Těla byla umístěna na chodbě, protože chladicí boxy byly plné.

Případ byl natolik závažný, že do Horažďovic 1. dubna 2016 osobně přijela tehdejší ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová.

Na místě ji však čekaly pouze zamčené dveře. Provozovatel pohřební služby několik hodin před její návštěvou předal klíče od smuteční síně městu a provoz v Horažďovicích ukončil.

Šlechtová tehdy veřejně uvedla, že ji šokovalo, že se něco podobného v České republice vůbec může stát.

Rodina dostala urnu. Tělo ale stále leželo v pohřební službě

Ještě závažnější skutečnost vyšla najevo následně.

Podle tehdejších médií byla rodině mladé ženy ze Sušicka přibližně dva týdny po pohřbu předána urna s popelem, který měl patřit jejich zemřelé dceři.

Jenže později bylo zjištěno, že její tělo se v té době stále nacházelo v pohřební síni v Horažďovicích.

Popel v urně tedy musel patřit někomu jinému.

Najednou už nešlo pouze o nevhodné skladování zemřelých.

Objevila se jedna z nejhorších představ, jakou může pozůstalá rodina vůbec zažít:

Komu patří popel, který jsme pohřbili nebo uložili doma?

A kde je náš skutečný zemřelý?

Český případ měl zásadní dopad na zákon

Případ v Horažďovicích se stal jedním z argumentů tehdejší ministryně Karly Šlechtové pro zásadní zpřísnění pravidel v českém pohřebnictví.

Šlechtová tehdy upozorňovala právě na nedostatečné možnosti veřejné kontroly.

O rok později, v roce 2017, byla přijata významná novela zákona o pohřebnictví.

Jejím cílem bylo mimo jiné posílit veřejnoprávní dohled nad pohřebními službami a krematorii.

Do systému kontroly byly výrazněji zapojeny stát, kraje, živnostenské úřady a hygienické stanice.

Novela současně zavedla přesnější systém přestupků a sankcí a umožnila v závažných případech také odebrání koncese.

Byl to důležitý krok.

Jenže ani nejlepší zákon sám o sobě nestačí.

Koncese není kontrola

To je možná nejdůležitější poučení českého i britského případu.

Koncese znamená, že podnikatel při vstupu do oboru splnil stanovené podmínky.

Neznamená však automaticky, že je bude splňovat za rok, za pět nebo za deset let.

Pohřební služba může mít v okamžiku získání oprávnění odpovídající chladicí zařízení, provozovnu, vozidla i personál.

Situace se ale může později změnit.

Zařízení může přestat kapacitně dostačovat.

Technologie může být nefunkční.

Mohou se změnit zaměstnanci.

Provozovatel může začít šetřit na místech, kde šetřit nelze.

A pokud nikdo dlouhodobě nepřijde na kontrolu, může takový stav pokračovat měsíce nebo roky.

Stát proto nemůže považovat vydáním koncese svoji úlohu za dokončenou.

Pohřebnictví je obor založený na mimořádné důvěře

U většiny služeb může zákazník poměrně jednoduše zkontrolovat, co za své peníze dostal.

U pohřebnictví to často možné není.

Rodina předá pohřební službě svého zemřelého a od tohoto okamžiku musí do značné míry důvěřovat systému.

Nevidí, kde je tělo uloženo.

Nevidí každý převoz.

Není přítomna manipulaci se zemřelým.

Ve většině případů není přítomna ani samotné kremaci.

A po zpopelnění už prakticky neexistuje možnost ověřit pomocí běžných metod DNA, zda popel skutečně pochází z konkrétní osoby.

Proto musí být celý řetězec – od převzetí zemřelého až po předání urny – kontrolovatelný a dokumentovaný.

Pravidelná kontrola není šikana podnikatelů

Kontrola pohřebních služeb někdy bývá prezentována jako další administrativní zatížení podnikatelů.

To je ale příliš zjednodušený pohled.

Ve skutečnosti kontrola chrání také poctivé pohřební služby.

Provozovatel, který investuje do kvalitního chladicího zařízení, dostatečné kapacity, zaměstnanců, hygienického zázemí, vozidel, evidence a moderních systémů identifikace zemřelých, má logicky vyšší náklady.

Nemůže dlouhodobě cenově soutěžit s někým, kdo zákonné povinnosti ignoruje.

Pokud stát nekontroluje dodržování pravidel, vzniká paradox:

poctivý podnikatel je ekonomicky znevýhodněn proti tomu, kdo pravidla porušuje.

Kontrola proto není nepřítelem kvalitních pohřebních služeb.

Je jejich ochranou.

Od Horažďovic uplynulo deset let. Otázka ale zůstává

Česká republika má dnes výrazně propracovanější právní úpravu než před případem z roku 2016.

Máme zákon o pohřebnictví.

Máme koncesované živnosti.

Máme hygienické předpisy.

Máme kontrolní pravomoci.

Máme sankce.

Máme možnost odebrat koncesi.

Ale rozhodující otázka zní jinak:

Jak často se tyto kontroly skutečně provádějí?

Britský případ Roberta Bushe ukazuje, že selhání nemusí vzniknout během několika týdnů. Podvodné nebo neprofesionální jednání může pokračovat celé roky, pokud kontrolní systém nezachytí varovné signály.

A české Horažďovice ukázaly už v roce 2016 totéž.

Právní předpis sám mrtvého člověka neochrání.

Koncese uložená v evidenci ho neochrání.

Ochrání ho teprve systém, který dokáže ověřit, že pravidla nejsou pouze napsaná na papíře, ale skutečně se každý den dodržují.

Kontrola musí být pravidelná, ne až po skandálu

Státní kontrola má smysl především tehdy, když problémům předchází.

Pokud kontrolní orgány vstoupí do provozovny až poté, co se objeví rozkládající se těla, zaměněné urny nebo zoufalé rodiny, systém již selhal.

Účinný dohled musí být především preventivní.

Měl by ověřovat například:

• skutečnou kapacitu chladicích a mrazicích zařízení,

• technický stav pohřebních vozidel,

• identifikaci zemřelých,

• návaznost evidence od převzetí těla až po pohřbení,

• evidenci předání do krematoria,

• převzetí urny,

• hygienické podmínky provozu,

• odbornou způsobilost zaměstnanců,

• shodu skutečného provozu s podmínkami, za kterých byla vydána koncese.

Protože mezi dvěma kontrolami může vzniknout zásadní rozdíl mezi tím, co má pohřební služba uvedeno v dokumentaci, a tím, jak ve skutečnosti funguje.

Británie dnes řeší to, co Česká republika řešila už před deseti lety

Po případu Legacy Independent Funeral Directors se ve Velké Británii znovu intenzivně diskutuje o licencování, povinných standardech a státních kontrolách pohřebních služeb.

Česká republika má v tomto směru určitou výhodu.

Provozování pohřební služby je u nás koncesovanou živností a existuje zákonný rámec dozoru.

Britský případ však současně připomíná, že existence právního rámce není cílem.

Je pouze nástrojem.

Bez pravidelné, odborné a důsledné kontroly se může stát prakticky cokoliv – i v zemi, kde je pohřebnictví zákonem regulováno.

Horažďovice v roce 2016 jsou toho českým důkazem.

Hull v roce 2024 až 2026 je důkazem britským.

Deset let, dvě evropské země a velmi podobné ponaučení:

Pozůstalí nemohou kontrolovat, co se za zavřenými dveřmi pohřební služby děje. Proto to musí kontrolovat stát, který přejímá odpovědnost vydáním koncese.