Musí být poslední cesta spojena se stresem?

Musí být poslední cesta spojena se stresem?

Les, příroda a návrat člověka domů

„Příroda se nemusí snažit být významná. Ona významná je.“

*Robert Walser (1878–1956), švýcarský spisovatel*

Když se řekne pohřeb, většina lidí si představí smutek, stres, množství rozhodování, administrativu a často také obavy z finanční náročnosti. Smrt blízkého člověka přichází mnohdy nečekaně a rodina se během několika hodin ocitá v situaci, na kterou není připravena.

Je třeba vybrat pohřební službu, rozhodnout o způsobu pohřbení, vybrat rakev nebo urnu, zorganizovat rozloučení, vyřešit oznámení úmrtí, připravit peníze, dědictví a mnoho dalších záležitostí.

Málokdo si však uvědomuje, že o své poslední cestě může rozhodnout sám.

V klidu.

Bez spěchu.

Bez tlaku okolností.

A především bez toho, aby jednou zatížil své nejbližší stresem a finančními náklady.

Možná právě proto roste v celé Evropě zájem o alternativní formy pohřbívání, které se vracejí k jednoduchosti, přírodě a osobní svobodě.

Zatímco v Německu vznikly projekty lesních pohřebišť, jako je FriedWald, kde jsou biologicky rozložitelné urny ukládány ke kořenům stromů, v České republice se postupně objevují vlastní cesty, jak propojit úctu k zemřelému s respektem k přírodě a nevystavovat stromy nebezpečí uschnutí.

Jednou z nich je i koncept Lesů vzpomínek provozovaný zelenou pohřební službou ELPIS.

Návrat do přírody není nová myšlenka

Po tisíce let byli lidé součástí přírody.

Žili v ní.

Pracovali v ní.

Milovali v ní.

A po smrti se do ní vraceli.

Naši předkové nepotřebovali mramorové pomníky ani dokonale upravené hřbitovy. Věděli, že člověk je součástí většího celku. Součástí země, vody, vzduchu a života kolem sebe.

Teprve moderní doba oddělila člověka od krajiny.

Smrt se přesunula do nemocnic.

Pohřby do institucí.

A poslední odpočinek na hřbitovy plné kamene, betonu a kovu.

Přesto stále více lidí cítí, že by si přáli jiný konec své životní cesty.

Nechtějí být spojováni s náhrobkem.

Nechtějí zatěžovat své děti náklady na svůj pohřeb ani povinností pečovat desítky let o hrob.

Nechtějí, aby jejich poslední stopou byl kus kamene, který jednou stejně podlehne času.

Chtějí se vrátit tam, odkud přišli. Do lesa. Do trávy. Do větru. Do krajiny, kterou milovali za života.

Zelené pohřebnictví není módní trend a nemá nic společného s Green Dealem

Slovo „zelený“ dnes vyvolává různé reakce. Někomu připomíná ekologická opatření, jinému evropskou politiku nebo Green Deal.

Se zeleným pohřebnictvím to však nemá nic společného.

Nejde o ideologii.

Nejde o politiku.

Jde o svobodu volby.

Zelené pohřebnictví není protest proti tradicím. Není ani odmítnutím klasických hřbitovů nebo tradičních obřadů.

Je pouze další možností v souladu s matkou přírodou.

Možností rozloučit se důstojně, citlivě a s minimální zátěží pro životní prostředí. Možností vrátit člověka zpět do přírody způsobem, který respektuje jak jeho přání, tak samotnou krajinu.

Právě touto cestou se vydala pohřební služba ELPIS (krematorium.cz), která dlouhodobě podporuje myšlenku svobodné volby způsobu pohřbení a provozuje vlastní Lesy vzpomínek.

Nejde o lesní hřbitov v tradičním slova smyslu veřejného pohřebiště.

Neukládají se zde urny ke kořenům stromů.

Na základě zkušeností a respektu k přírodním procesům je popel po kremaci anonymně rozptylován do lesního společenství tak, aby se mohl přirozeně stát součástí krajiny a koloběhu života.

Nevznikají zde řady hrobů ani les náhrobků.

Nevzniká povinnost pečovat o konkrétní místo.

Nevzniká ani pocit, že člověk po smrti zůstává uzavřen v další schránce.

Les zde není náhradou hřbitova.

Les je domovem.

 Když příroda léčí i pozůstalé

Lidé často hovoří o tom, jak jim pomáhá pobyt v lese. Les uklidňuje. Zpomaluje. Učí člověka vnímat čas jinak. V lese nikdo nespěchá. Stromy neměří čas na hodiny ani kalendáře. Roční období přicházejí a odcházejí. Listí padá a znovu vyrůstá. Život se proměňuje, ale nikdy zcela nekončí.

Možná právě proto mnoho pozůstalých nachází v přírodním rozloučení zvláštní klid a smíření. Nechodí na hřbitov plnit povinnost. Nechodí zalévat květiny nebo čistit náhrobek. Jdou na procházku do lesa. Na místa, kde cítí blízkost člověka, kterého měli rádi.

Příroda zde nepůsobí jako kulisa.

Stává se součástí vzpomínky.

A mnohdy i součástí uzdravení.

Jenže péče o pozůstalé nekončí okamžikem rozloučení.

Právě naopak.

Pro mnohé rodiny tehdy začíná nejtěžší období.

Neprovázíme pouze zemřelé. Provázíme i živé.

Když člověk zemře, nekončí pouze jeho životní příběh.

V té samé chvíli začíná nová a často velmi náročná cesta jeho rodiny.

Mnoho pozůstalých se ocitá v situaci, kterou nikdy předtím nezažili. Přichází šok, smutek, nejistota a množství otázek.

Co je potřeba zařídit?

Jaké jsou možnosti pohřbení?

Jak splnit poslední přání zemřelého?

Jak zvládnout rozloučení důstojně a bez zbytečného stresu?

Právě proto v pohřebním ústavu ELPIS nevnímáme svou práci pouze jako organizaci pohřbu.

Naším úkolem není jen doprovodit zemřelého na jeho poslední cestě.

Stejně důležité je doprovodit i ty, kteří zůstávají.

Naslouchat.

Poradit.

Vysvětlit.

Pomoci s rozhodnutím.

Uklidnit obavy.

A někdy být prostě člověkem, který si najde čas a trpělivě odpoví na otázky, na které se pozůstalí často bojí zeptat.

Věříme, že důstojný pohřeb nezačíná výběrem rakve ani urny.

Začíná lidským přístupem.

Proto poskytujeme pozůstalým plnohodnotné poradenství, pomoc při organizaci posledního rozloučení, informace o všech možnostech pohřbení, přírodního pohřbívání, předplacených pohřbů i podporu při plnění posledních přání zemřelého.

Stejně jako les poskytuje útočiště stromům, ptákům i zvěři, měl by i člověk v době ztráty najít místo, kde nebude na své starosti sám.

Možná právě proto si stále více rodin uvědomuje, že skutečnou hodnotou pohřební služby nejsou věci.

Skutečnou hodnotou jsou lidé, kteří dokážou být nablízku ve chvíli, kdy je to nejvíce potřeba.

Předplacený pohřeb jako dar rodině

Mnoho lidí se tématu smrti vyhýbá.

Přitom právě včasné rozhodnutí dokáže rodině ušetřit nejvíce starostí.

Předplacený pohřeb není projevem pesimismu.

Je projevem odpovědnosti.

Stejně jako člověk plánuje závěť, pojištění nebo budoucnost svých dětí, může rozhodnout i o své poslední cestě.

Může si sám určit:

* způsob pohřbení ohněm nebo do země,
* podobu rozloučení,
* místo posledního odpočinku,
* rozptyl, vsyp nebo více pietních míst,
* hudbu,
* květiny,
* fotografie,
* podobu smutečního oznámení,
* podobu obřadu,
* i svá osobní přání.

Někdo si přeje tichý rozptyl v přírodě.

Jiný rozloučení v rodinném kruhu.

Někdo chce zaznít svou oblíbenou píseň.

Jiný nechce žádný obřad.

A právě možnost rozhodnout o těchto věcech za života přináší člověku zvláštní klid a souznění.

Protože ví, že jednou nebude muset jeho rodina hádat, co by si přál a hledat peníze na pohřeb.

A především zbaví své blízké stresu z rozhodování v okamžiku, kdy prožívají bolestnou ztrátu.

Smrt sama o sobě je dost těžká.

Není nutné k ní přidávat ještě chaos, nejistotu a finanční obavy.

Možná je čas začít přemýšlet jinak

Nikdo z nás neví, kolik času mu zbývá.

Víme však, že každý život jednou skončí.

Otázkou není kdy.

Otázkou je jak.

Budeme chtít zůstat spojeni s kamenem?

Nebo se vrátíme k tomu, co nás provázelo po celý život?

K lesům.

K vodě.

K větru.

K zemi.

Možná právě proto jsou slova Roberta Walsera dnes aktuálnější než kdykoliv dříve:

„Příroda se nemusí snažit být významná. Ona významná je.“

A možná právě v této jednoduché větě se skrývá odpověď na otázku, jak by mohla vypadat poslední cesta člověka ve 21. století.

Možná není třeba hledat nové odpovědi.

Možná stačí vrátit se domů.

Do přírody.

Tam, odkud jsme přišli.

A kam se jednou všichni vrátíme.

Chcete se dozvědět více o možnostech přírodního pohřbení, Lesů vzpomínek nebo předplaceného pohřbu? Navštivte Pohřeb.cz nebo kontaktujte odborníky zelené pohřební služby ELPIS na stránkách krematorium.cz.