Války provázející rozpad Jugoslávie ukázaly, jak rychle mohou nacionalismus, strach, propaganda a touha po odplatě zbavit člověka zdravého rozumu. Hromadné hroby v Bosně a Hercegovině, Chorvatsku, Kosovu i Srbsku nejsou pouze důkazem válečných zločinů. Připomínají také tisíce lidí, kterým pachatelé vzali život, jméno i právo na důstojný pohřeb.
Na začátku byli sousedé. Lidé, kteří žili ve stejných ulicích, pracovali ve stejných továrnách, jejich děti chodily do stejných škol a jejich rodiny se po generace potkávaly na tržištích, svatbách i pohřbech. Mluvili velmi podobnými jazyky, ale hlásili se k různým národům a náboženstvím.
Potom přišla hospodářská a politická krize, rozpad společného státu, nacionalistická propaganda a válka. Z člověka se v řeči politiků a médií stal nejprve Srb, Chorvat, Bosňák nebo Albánec – a teprve potom soused. Když je někdo dostatečně dlouho popisován jako hrozba, zrádce či odvěký nepřítel, násilí začne být vydáváno za obranu a vražda za službu národu.
Právě v tom spočívá jedno z nejvážnějších varování bývalé Jugoslávie: civilizovaná společnost se nemusí rozpadat po staletí. Za určitých okolností jí stačí několik let.
Hromadný hrob jako pokračování zločinu
Hromadný hrob nevzniká pouze proto, že je obětí mnoho. Často je součástí snahy zahladit důkazy, znemožnit identifikaci zemřelých a připravit rodiny o možnost truchlit nad konkrétním hrobem.
V Bosně a Hercegovině byly po masových popravách některé hroby znovu otevřeny těžkou technikou a ostatky převezeny na jiná místa. Jedno lidské tělo tak mohlo být rozděleno mezi několik druhotných hrobů. Pro pozůstalé to znamenalo další roky čekání a někdy i opakované rozhodování, zda pohřbít nalezenou část ostatků, nebo čekat, zda budou objeveny další.
Smrt zde nebyla posledním bezprávím. Pokračovalo odebráním jména, zatajením místa uložení a odepřením důstojného pohřbu. Exhumace a identifikace proto nejsou jen technickou či kriminalistickou činností. Vrací zemřelému totožnost a rodině alespoň část práva na pravdu.
Srebrenica: jméno, které nelze obejít
Nejznámějším symbolem masového vraždění se stala Srebrenica. Po pádu enklávy, kterou OSN označila za „bezpečnou oblast“, oddělily v červenci 1995 bosenskosrbské síly muže a chlapce od žen, dětí a starých lidí. Až 8 000 bosňáckých mužů a chlapců bylo zabito nebo zůstalo nezvěstných; přibližně 30 000 žen, dětí a starších osob bylo násilně odsunuto. Mezinárodní soudy tyto zločiny pravomocně označily za genocidu.
Mezinárodní komise pro pohřešované osoby uvádí, že pomocí DNA a dalších metod bylo identifikováno více než 7 000 obětí Srebrenice. Za každým číslem je přitom konkrétní člověk a rodina, která často čekala mnoho let na několik kostí, osobní předmět nebo potvrzení, že nejistota skončila.
Srebrenica však nesmí být používána jako zbraň proti celému srbskému národu. Trestní odpovědnost nesou konkrétní pachatelé, velitelé a političtí představitelé, nikoli děti narozené po válce ani lidé, kteří se zločiny neměli nic společného. Stejně nepřijatelné je genocidu popírat nebo zlehčovat. Smíření nemůže stát na lži, ale nemůže stát ani na dědičné kolektivní vině.
Ovčara, Prijedor a hroby bez jmen
Masové hroby provázely konflikt od jeho počátku. Po pádu chorvatského Vukovaru v listopadu 1991 byli pacienti, ranění, civilisté a obránci odvezeni z nemocnice na statek Ovčara. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii při exhumacích a pitvách doložil 194 identifikovaných nesrbských obětí; podle jeho závěrů tam zemřelo více než 200 lidí.
V okolí bosenského Prijedoru byly tisíce lidí hlášeny jako pohřešované. Objevování hrobů a identifikace obětí pokračovaly ještě dlouho po podpisu míru. Nálezy ukázaly, že válka se nevedla jen o území. Vedla se také proti civilistům, proti jejich přítomnosti, paměti a právu vrátit se domů.
Kosovo a těla převážená přes hranice
Také válka v Kosovu přinesla vraždy, zmizení a tajné hroby. Mezinárodní trestní tribunál konstatoval rozsáhlou kampaň násilí proti kosovským Albáncům, zahrnující vraždy, deportace, nucené přesuny a pronásledování. V případu bývalého vysokého představitele srbské policie Vlastimira Đorđeviće soud spojil jeho odpovědnost s vraždami nejméně 724 kosovských Albánců.
Těla některých obětí byla z Kosova převezena do tajných hrobů na území Srbska. Mezinárodní komise pro pohřešované osoby pomáhala vyzvednout více než 800 ostatků z míst, mezi něž patřily Batajnica, Petrovo Selo, Bajina Bašta a Kizevak. Přesouvání těl mělo zakrýt stopy, ale zároveň prodloužilo utrpení rodin.
Zločiny však páchali i příslušníci Kosovské osvobozenecké armády. V táboře Lapušnik byli vězněni, týráni a vražděni srbští i albánští civilisté; strážný Haradin Bala byl mezinárodním tribunálem odsouzen mimo jiné za mučení a vraždu. Připomenout tyto oběti neumenšuje zločiny spáchané na kosovských Albáncích. Znamená to pouze dodržet základní pravidlo: civilní oběť má stejnou lidskou hodnotu bez ohledu na národnost.
Oběti byly na všech stranách, odpovědnost však nelze rozpustit
Války v bývalé Jugoslávii přinesly zločiny proti Bosňákům, Chorvatům, Srbům, Albáncům i příslušníkům dalších skupin. V Grabovici zabili příslušníci Armády Republiky Bosna a Hercegovina chorvatské civilisty. Po chorvatské operaci Bouře byli zabíjeni srbští civilisté a ničeny jejich domy. V Bosně byly vražděny také srbské civilní osoby. Jednotlivé případy mají rozdílný rozsah, kontext i právní kvalifikaci, žádnou nevinnou oběť však nelze odsunout stranou.
Věta „zločiny páchaly všechny strany“ se zároveň nesmí stát pohodlnou zkratkou, která smaže rozdíly v rozsahu a organizovanosti zločinů nebo nahradí konkrétní odpovědnost mlhavou vinou všech. Není možné vytvořit spravedlnost účetnictvím mrtvých, v němž se jedna zavražděná rodina odečítá od druhé.
Každý zločin je třeba pojmenovat podle důkazů. Každou oběť je třeba hledat bez ohledu na její původ. A každého pachatele je třeba posuzovat podle jeho vlastních činů, nikoli podle národnosti.
DNA vrátila mrtvým jména
Rozsah zločinů přiměl forenzní odborníky vytvořit postupy, které později změnily identifikaci pohřešovaných po celém světě. Mezinárodní komise pro pohřešované osoby shromáždila v zemích západního Balkánu více než 100 000 referenčních vzorků od příbuzných. DNA získaná z kostí byla porovnávána se vzorky členů rodin.
Tato práce umožnila pojmenovat desetitisíce lidských ostatků, spojovat části těl nalezené na různých místech a vracet je rodinám. Současně poskytla důkazy soudům. Hrob, který měl pravdu navždy pohřbít, se tak stal místem, odkud pravda znovu vystoupila.
Ani nejpřesnější identifikace však nedokáže vrátit ztracený život. Může pouze napravit část bezpráví: dát mrtvému jméno, vystavit úmrtní doklad, umožnit obřad a vytvořit místo, kam mohou přijít pozůstalí.
Pohřeb jako návrat člověka mezi lidi
Pohřebnictví zde dostává význam, který daleko přesahuje samotné uložení ostatků. Důstojný pohřeb říká, že oběť nebyla odpad, důkazní materiál ani bezejmenný příslušník nepřátelské skupiny. Byla člověkem, měla své jméno, vztahy a životní příběh.
Proto je hledání pohřešovaných povinností státu a právem rodin, nikoli projevem dobré vůle. Dokud rodina neví, co se stalo a kde její blízký spočívá, válka pro ni úplně neskončila. Každý dosud neotevřený hrob a každý neidentifikovaný soubor ostatků udržuje minulost v přítomnosti.
Memento pro dnešek
Bývalá Jugoslávie neleží na jiném kontinentu ani v dávné minulosti. Válka probíhala několik hodin jízdy od českých hranic a její poslední ozbrojené kapitoly se odehrály v době, kterou si miliony Evropanů osobně pamatují.
Její odkaz proto nelze uzavřít větou, že „Balkán byl vždycky takový“. Takové vysvětlení je pohodlné a nebezpečné. Zakrývá skutečnost, že nenávist musela být politicky živena, šířena propagandou a postupně měněna v souhlas s násilím. Lidé se nestali vrahy proto, že by se jednou ráno probudili jako příslušníci jiného národa. Předcházelo tomu rozdělování společnosti na „nás“ a „je“, připomínání starých křivd bez ochoty hledat pravdu a opakování, že s druhou skupinou není možné žít.
Zdravý rozum nezačíná velkými mírovými konferencemi. Začíná odmítnutím kolektivní viny, ověřováním zpráv, odporem k jazyku nenávisti a vědomím, že politický protivník či člověk jiné víry nepřestává být člověkem.
Hromadné hroby bývalé Jugoslávie nás nevarují pouze před válkou. Varují před cestou, která k ní vede. Před chvílí, kdy národní hrdost přestane být vztahem k vlastní zemi a promění se v nenávist k sousedovi. Před okamžikem, kdy odplata nahradí právo a propaganda svědomí.
Mrtvé již nelze zachránit. Můžeme jim však vrátit jména, dopřát důstojné pohřbení, odmítnout jejich zneužívání k další nenávisti a uchovat jejich osud jako varování. To je nejmenší dluh, který vůči nim máme.
Zdroje a další čtení:
● Mezinárodní reziduální mechanismus OSN – Srebrenica 30
● Mezinárodní komise pro pohřešované osoby – Srebrenica
● ICMP – program pro západní Balkán
● ICTY – rozsudek a skutková zjištění k Ovčaře
● ICTY – odsouzení Vlastimira Đorđeviće za zločiny v Kosovu
● ICMP – pohřešovaní a tajné hroby v Srbsku
● ICTY – případ tábora Lapušnik
● ICTY – rozsudek ve věci Grabovica
Redakční poznámka: Článek používá označení etnických a vojenských skupin pouze tam, kde je potřebné pro porozumění historickým událostem. Nevyvozuje kolektivní vinu žádného národa ani náboženského společenství.
