Funeral Road Trip po hřbitovech: Světec. Kde vedle sebe stále leží Češi i Němci
Při cestách po hřbitovech člověk občas narazí na místo, které není výjimečné velikostí ani slavnými hroby.
Přesto jej nelze jen tak opustit.
Takovým místem je pro mne právě Světec nedaleko Teplic a Bíliny. Na první pohled obyčejná severočeská obec. Jenže stačí projít její hřbitov a člověk začne číst historii kraje způsobem, který mu žádná učebnice nenabídne.
Kraj, kde se psaly dějiny Sudet
Světec patří k místům, kde jsou dějiny doslova vepsány do kamene. Po staletí zde vedle sebe žili Češi i Němci. Pracovali v zemědělství, později v průmyslu a dolech severních Čech, navštěvovali stejné kostely a sdíleli společný prostor.
Historie obce sahá hluboko do středověku. Významnou roli zde sehrál klášter kanovnic Božího hrobu i pozdější majetky pražského arcibiskupství. K zásadní proměně obce došlo po objevení ložisek uhlí v 18. století, kdy se kraj začal rychle industrializovat a přibývalo nových obyvatel.
Právě jejich osudy dnes připomínají náhrobky na místním hřbitově.
Hřbitov, který vypráví dva příběhy
Při procházce hřbitovem si návštěvník velmi rychle všimne rozdílu mezi staršími a novějšími hroby. Na starších náhrobcích se objevují německá příjmení, německé nápisy a data z období, kdy byl tento kraj převážně německy mluvící. Vedle nich nacházíme česká jména a české texty.
Nejsou odděleni.
Leží vedle sebe.
Tak jako vedle sebe po generace žili.
Po druhé světové válce se osudy kraje dramaticky změnily. Většina původního německého obyvatelstva byla odsunuta a do pohraničí přicházeli noví obyvatelé z různých částí Československa. Na hřbitově však zůstaly stopy obou světů. A právě proto je návštěva podobných míst tak silným zážitkem.
Zmizelý hřbitov u kostela
Při návštěvě Světce mne překvapila jedna věc. Místní kostel svatého Jakuba Většího stojí přibližně půl kilometru od dnešního hřbitova. Logicky jsem proto začal hledat původní hřbitov, který býval v minulosti součástí většiny farních kostelů. A skutečně existoval. Podle údajů Národního památkového ústavu sloužil prostor kolem kostela po staletí jako hřbitov. Dnes by jej však návštěvník hledal marně. Původní pohřebiště bylo zrušeno a okolí kostela bylo později upraveno na zatravněnou parkovou plochu. Náhrobky zmizely. Místo zůstalo. Pod travnatou plochou se však stále ukrývá část historie obce.
Je to zvláštní pocit. Stojíte na místě, kde po staletí odpočívali obyvatelé Světce, a přitom dnes kolem procházejí lidé, aniž by si tuto skutečnost uvědomovali. Možná právě zde si člověk nejvíce uvědomí pomíjivost lidských stop. Někde zmizí jednotlivé hroby. Jinde celé hřbitovy. Ale historie z krajiny nikdy úplně nezmizí.
Nový hřbitov jako pokračování příběhu
Současný hřbitov vznikl mimo areál kostela, což odpovídá vývoji, který probíhal v celé habsburské monarchii během 18. a 19. století. Z hygienických důvodů se tehdy pohřbívání postupně přesouvalo mimo bezprostřední okolí kostelů. Dnešní hřbitov tak představuje novější kapitolu dějin obce.
Najdeme zde hroby rodin, které do pohraničí přišly po roce 1945, i novodobé náhrobky připomínající současné generace obyvatel. Je živým místem. Na rozdíl od zmizelého hřbitova u kostela zde stále hoří svíčky, rozkvétají květiny a probíhá tichý dialog mezi živými a mrtvými.
Hřbitovy nikdy nelžou
Při pohledu na staré německé náhrobky jsem si znovu uvědomil jednu věc. Politické režimy se mění. Hranice států se posouvají. Historické výklady se přepisují. Ale hřbitovy zůstávají jedním z nejpoctivějších archivů lidských osudů. Ve Světci neleží pouze Němci. Ani pouze Češi.
Leží zde lidé, kteří společně vytvářeli dějiny jednoho kraje.
A právě proto stojí za to se zde zastavit. Ne kvůli architektuře. Ne kvůli turistickým atrakcím. Ale kvůli pochopení, že skutečné dějiny nejsou ukryty jen v archivech a kronikách. Často je najdeme mezi náhrobky, na zapomenutých hřbitovech a někdy dokonce i pod travnatou plochou tam, kde hřbitov už dávno zmizel.
Pokračování seriálu Funeral Road Trip po hřbitovech Čech, Moravy a Evropy příště.
Jaroslav Mangl působí v českém pohřebnictví nepřetržitě od roku 1985. V červnu roku 1990 založil v Praze jeden z prvních soukromých pohřebních ústavů po změně společenských poměrů – pohřební ústav J. Mangl.
Dlouhá léta pracuje jako krizový manažer a lektor pohřebnictví. Ve své profesní praxi se zaměřuje především na provozní řízení pohřebních služeb, krizové situace, legislativu pohřebnictví, etiku zacházení s lidskými pozůstatky a modernizaci pohřebních provozů.
V současné době je členem pohřebního holdingu Elpis Group a členem společnosti Pohřební garanční společnost a.s., která se zabývá myšlenkou ochrany klientů v oblasti předplacených pohřbů a dlouhodobé stability pohřebních služeb. Od roku 2010 je předsedou Asociace pohřebních služeb v ČR.
Jaroslav Mangl je známý svým otevřeným a často politicky nekorektním vystupováním. Problematické jevy v pohřebnictví pojmenovává bez diplomatických obalů a dlouhodobě upozorňuje na systémové nedostatky v českém pohřebnictví, nedostatečné kontroly i deformace trhu.
Vedle své profesní činnosti se angažuje také v dobrovolnických aktivitách, osvětě veřejnosti a vzdělávání v oblasti pohřební kultury. Dlouhodobě prosazuje důstojné zacházení se zemřelými, transparentnost pohřebních služeb a návrat elementární úcty k poslednímu rozloučení.
Předseda Asociace pohřebních služeb v ČR od roku 2010.
