Když člověk přijede do chorvatské Poreče, většinou míří k moři, do starého města nebo k proslulé Eufraziově bazilice. Můj pohled je však trochu jiný. Jako pohřebník, který se oboru věnuje od roku 1985, navštěvuji na svých cestách také místní hřbitovy. Ne ze zvědavosti, ale proto, že právě ony často vyprávějí dějiny města pravdivěji než turistické průvodce.
Proto vzniká můj Funeral Road Trip – cesta po evropských hřbitovech, krematoriích a místech posledního odpočinku. První istrijská zastávka nás zavádí na městský hřbitov v Poreči, chorvatsky Gradsko groblje Poreč, známý také jako hřbitov svatého Marka.
Současný městský hřbitov byl vybudován v roce 1920 a z tohoto roku pochází také první evidovaný pohřeb. Nejde tedy o starověké pohřebiště spojené s římským městem Parentium, ale o moderní komunální hřbitov, který vznikl v době, kdy se Istrie po rozpadu Rakouska-Uherska stala součástí Italského království.
Jeho náhrobky proto nejsou psány pouze chorvatsky. Starší část hřbitova je výrazně spojena s italským obyvatelstvem města, které Poreč nazývalo Parenzo. Na jednom místě tak stojí vedle sebe chorvatská, italská a latinská jména i nápisy. Hřbitov zachycuje dramatické proměny Istrie během 20. století – italskou správu, druhou světovou válku, poválečný odchod velké části italského obyvatelstva, jugoslávské období i vznik samostatného Chorvatska.
Právě tato jazyková a kulturní vrstevnatost činí z porečského hřbitova něco víc než běžné komunální pohřebiště. Je kamenným archivem města, ve kterém se po staletí prolínaly románské, slovanské, benátské a středoevropské vlivy.
Původní hřbitov leží přibližně 1,25 kilometru východně od historického centra Poreče. Je obehnán zděnou ohradou a jeho půdorys byl řešen jako pravidelný geometrický celek. Jednotlivá hrobová pole jsou uspořádána symetricky a odděluje je pravoúhlá síť cest.
Západní průčelí tvořil hlavní vstupní prostor s portálem, márnicí a provozním objektem pohřebních služeb. Na protější, východní straně byla do hřbitovní zdi začleněna kaple určená pro náboženské obřady, navazující arkády a uzavřené podzemní prostory připomínající krypty.
Hlavním sakrálním místem je hřbitovní kostel Panny Marie Karmelské. Dodnes se zde konají zádušní bohoslužby a bohoslužby věnované památce zemřelých.
Odborná studie zachycující stav hřbitova do roku 1993 uváděla plochu přibližně 12 720 metrů čtverečních. Téměř 64 procent tehdy zabíraly zemní hroby, přibližně třetinu cesty a zeleň. Menší, ale architektonicky výraznou část představovaly rodinné hrobky a mauzolea. Odborná studie „Značajke groblja Poreč (1920–1993)“
Ve staré části se objevují jednoduché zemní hroby, rodinné kamenné hrobky, arkády i několik okázalejších mauzoleí. Starší památky využívají převážně istrijský vápenec a další světlé druhy kamene, později se prosazuje leštěná žula a sériově vyráběné náhrobní desky.
Na hrobech se opakují tradiční křesťanské motivy a někdy i muslimské náhrobky:
kříže,
postavy Krista a Panny Marie,
andělé,
palmové ratolesti,
věnce a květiny,
rodinné erby a profesní symboly,
muslimské náhrobní stély
porcelánové nebo smaltované fotografie zemřelých.
Rozdíly mezi prostými hroby a velkými rodinnými hrobkami připomínají někdejší sociální strukturu Poreče. Bohatší měšťanské rodiny, obchodníci, podnikatelé a církevní představitelé si budovali reprezentativní hrobky, zatímco většina obyvatel byla pohřbívána do jednodušších zemních hrobů.
Porečský hřbitov má rovněž významnou krajinářskou hodnotu. Skupina vzrostlých stromů na jeho území byla v roce 1992 vyhlášena chráněnou památkou parkové architektury.
Nejde jen o dekoraci. Vysoké stromy, zejména pro Istrii typické cypřiše, vytvářejí vertikální protiváhu horizontálním řadám hrobů. Oddělují hřbitov od okolního města, poskytují stín a dávají prostoru klidný středomořský charakter. Natura Histrica – chráněná skupina stromů na hřbitově
Z pohledu pohřebníka je zajímavé sledovat, jak velkou roli zde hraje přirozená zeleň. Hřbitov není pouze souborem hrobových míst, ale zahradou paměti, ve které architektura, kámen a rostliny vytvářejí jeden celek.
Porečský hřbitov není obdobou pařížského Père-Lachaise s desítkami světově proslulých jmen. Jeho význam spočívá především v osobnostech, které ovlivnily církevní, hospodářský a společenský život Istrie.
Jedním z nejvýznamnějších zde pohřbených představitelů církve je Trifun Pederzolli. Narodil se 28. ledna 1864 v Kotoru a zemřel 22. dubna 1941 v Poreči.
Porečským a pulským biskupem byl jmenován roku 1913. Diecézi vedl v mimořádně složitém období zahrnujícím první světovou válku, zánik Rakouska-Uherska, začlenění Istrie do Itálie a počátek druhé světové války. Jeho hrob se nachází nedaleko velké hrobky porečské katedrální kapituly svatého Maura.
Na hřbitově je společná hrobka Prvostolné kapituly svatého Maura. Byla určena pro kanovníky a další významné představitele istrijské církve. Nejde tedy o hrob jedné osobnosti, ale o společné místo posledního odpočinku několika generací církevních hodnostářů spojených s porečskou katedrálou a Eufraziovou bazilikou.
Výraznou osobností novodobé Poreče byl Anton Štifanić, narozený roku 1922 ve Fuškulinu. Od roku 1957 vedl společnost Plava Laguna a patřil mezi nejvýznamnější průkopníky poválečného rozvoje cestovního ruchu na Istrii.
Pod jeho vedením vznikaly nové hotely, rekreační zařízení a turistické areály, které pomohly proměnit Poreč v jedno z hlavních letovisek tehdejší Jugoslávie. Zemřel 4. dubna 1979 a byl pohřben na porečském městském hřbitově. Jeho jméno nese významné chorvatské ocenění udělované za zásluhy o cestovní ruch. Glas Istre – průkopníci porečské turistiky
Na hřbitově se nachází také pamětní deska věnovaná desítkám obyvatel Poreče a okolí, kteří zahynuli v souvislosti s válečnými a poválečnými událostmi a takzvanými foibami – krasovými propastmi, do nichž byly během násilností svrhávány oběti.
Památník byl vytvořen z iniciativy organizací sdružujících istrijské Italy a připomíná 94 obětí pocházejících z Poreče. Také tento památník ukazuje, že hřbitov není jen místem soukromého rodinného smutku. Stává se prostorem, kde se střetávají různé národní výklady dějin a kde je mimořádně důležité oddělovat úctu k obětem od politického zneužívání jejich památky.
Původní hřbitov uvnitř historické ohradní zdi se postupně zcela zaplnil. Město proto připravilo rozšíření směrem na východ.
Nová část byla dokončena v roce 2016 a slavnostně požehnána 12. března 2017. Rozšíření zabralo přibližně 5 220 metrů čtverečních. Vzniklo zde 676 zemních hrobových míst a 68 hrobek – 19 šestimístných a 49 trojmístných. Součástí investice byly nové chodníky, veřejné osvětlení, zeleň, přístupová komunikace a druhý vstup.
Po rozšíření měl hřbitov celkem 3 449 hrobových míst a podle tehdejšího odhadu měl nový prostor pokrýt potřeby města na dalších 15 až 20 let. Porečská katedrální farnost – požehnání nové části
Další změna přišla v roce 2023. Na novém úseku vznikl mírně konkávně zakřivený objekt obsahující 72 urnových nik a 66 nik pro rakve.
Zakřivení stěny nebylo zvoleno jen z estetických důvodů. Vytváří před nikami chráněný prostor, kde se mohou pozůstalí zastavit, položit květiny nebo v klidu vzpomínat. Okolí bylo vydlážděno a doplněno zelení.
Rozšíření o kolumbární stěny je dokladem postupné proměny pohřebních zvyklostí. I v převážně katolickém Chorvatsku roste zájem o kremaci a ukládání uren, přestože klasické pohřbení do země zůstává na Istrii stále velmi silné. Usluga Poreč – rozšíření městského hřbitova
Porečský hřbitov mě zaujal především schopností spojit původní architekturu z roku 1920 s provozními požadavky současného města. Historická část nebyla opuštěna ani necitlivě přestavěna. Nové plochy na ni navazují, ale přitom neskrývají dobu svého vzniku.
Důležitá je také práce se zelení, stínem a veřejným prostorem. U nás se při projektování hřbitovů často počítá především počet hrobových míst. V Poreči je zřejmé, že člověk potřebuje rovněž prostor k zastavení, setkání s rodinou a tiché vzpomínce.
Hřbitov svatého Marka ukazuje dějiny města bez příkras. Chorvatská a italská jména, církevní hrobky, rodiny původních obyvatel, průkopníci turistického průmyslu i památník obětí válečného násilí zde stojí vedle sebe.
A právě o tom má být Funeral Road Trip. Nejen o náhrobcích a pohřební architektuře, ale především o lidech, dějinách a způsobu, jakým se jednotlivé evropské země vyrovnávají se smrtí a vlastní minulostí.
Zdroj:Google a odkazy v textu
Jaroslav Mangl, pohřebník od roku 1985 a předseda Asociace pohřebních služeb v České republice
Jaroslav Mangl působí v českém pohřebnictví nepřetržitě od roku 1985. V červnu roku 1990 založil v Praze jeden z prvních soukromých pohřebních ústavů po změně společenských poměrů – pohřební ústav J. Mangl.
Dlouhá léta pracuje jako krizový manažer a lektor pohřebnictví. Ve své profesní praxi se zaměřuje především na provozní řízení pohřebních služeb, krizové situace, legislativu pohřebnictví, etiku zacházení s lidskými pozůstatky a modernizaci pohřebních provozů.
V současné době je členem pohřebního holdingu Elpis Group a členem společnosti Pohřební garanční společnost a.s., která se zabývá myšlenkou ochrany klientů v oblasti předplacených pohřbů a dlouhodobé stability pohřebních služeb. Od roku 2010 je předsedou Asociace pohřebních služeb v ČR.
Jaroslav Mangl je známý svým otevřeným a často politicky nekorektním vystupováním. Problematické jevy v pohřebnictví pojmenovává bez diplomatických obalů a dlouhodobě upozorňuje na systémové nedostatky v českém pohřebnictví, nedostatečné kontroly i deformace trhu.
Vedle své profesní činnosti se angažuje také v dobrovolnických aktivitách, osvětě veřejnosti a vzdělávání v oblasti pohřební kultury. Dlouhodobě prosazuje důstojné zacházení se zemřelými, transparentnost pohřebních služeb a návrat elementární úcty k poslednímu rozloučení.
Předseda Asociace pohřebních služeb v ČR od roku 2010.
