Fejeton: Poslední služby po česku.
Říká se, že smrt je jediná jistota v životě. V českém prostředí bychom k tomu mohli dodat: a hned po ní následuje papírování. Pohřebnictví u nás totiž není jen o důstojném rozloučení, ale také o tichém souboji mezi emocemi pozůstalých a tabulkami, razítky a ceníky.
Zatímco v jiných zemích se poslední rozloučení někdy nese v duchu oslavy života, u nás má často nádech lehké úřední schůzky. Přijdete objednat pohřeb a místo tichého soucitu se dozvíte, kolik stojí rakev „standard“, „lux“ nebo „exkluziv“, jako byste vybírali balíček na dovolenou. Chybí už jen věrnostní karta: „Každý desátý pohřeb zdarma.“
Jenže nebylo by fér svalovat vše na pohřební služby. Pravda je mnohem méně pohodlná: úpadek českého pohřebnictví je z velké části odrazem nás samotných. Jsou to právě objednavatelé, kteří čím dál častěji volí to nejlevnější řešení, minimalizují služby a rezignují na obřad jako takový. Fenomén „bez obřadu“ se stal jakousi normou – rychlé, tiché vyřízení, bez emocí, bez lidí, bez zastavení. Jako bychom i na konci života chtěli ušetřit čas i peníze.
A přitom existují skupiny lidí, které nám v tomto ohledu nastavují zrcadlo. Například romské komunity nebo tzv. světské rodiny si dodnes uchovávají silnou tradici posledního rozloučení. Pro ně je pohřeb bez obřadu nepředstavitelný. Loučení se zesnulým má jasný řád, důstojnost, účast rodiny i širší komunity. Je to událost, která má váhu – nejen společenskou, ale především lidskou. Možná právě tam, kde bychom to někteří nečekali, přežívá to, co se z většinové společnosti pomalu vytrácí: úcta k okamžiku rozloučení.
České pohřebnictví tak balancuje mezi tradicí a pragmatismem. Na jedné straně tu máme starobylé obřady, varhany a černé obleky, na druhé straně moderní trend, který vše redukuje na nutné minimum. Jenže někde mezi tou praktičností se ztrácí něco podstatného – možnost zastavit se, zavzpomínat a uzavřít jednu kapitolu života.
A pak jsou tu detaily, které by jeden nečekal. Třeba že výběr hudby na pohřeb může být jedním z nejtěžších rozhodnutí. Má zaznít klasika? Nebo oblíbená píseň zesnulého? Možná bychom se neměli bát ani těch osobnějších voleb. I drobnost může proměnit rozloučení z formality ve skutečný zážitek.
Nelze ale pohřebnictví jen kritizovat. V posledních letech se objevují snahy o větší lidskost, otevřenost a individualitu. Některé služby se snaží vrátit rozloučení jeho význam – jako okamžiku, který má smysl, řád i emoci. Ale bez změny přístupu ze strany veřejnosti to půjde jen těžko.
Možná bychom se měli naučit přemýšlet o smrti jinak. Ne jako o logistickém problému, ale jako o okamžiku, který si zaslouží stejnou pozornost jako začátek života. Protože pokud jsme schopni slavit narození s dortem, hudbou a rodinou, proč bychom nedokázali důstojně uzavřít i jeho konec?
A tak až jednou přijde ten nevyhnutelný moment, možná bychom si měli přát jediné: aby naše poslední rozloučení nebylo jen „vyřízeno“, ale skutečně prožito. I kdyby to znamenalo méně šetření, více přítomnosti a návrat k něčemu, co jsme možná zbytečně opustili.
