Smrt provází lidstvo od nepaměti. Každá civilizace, každá kultura i každá rodina hledala způsob, jak důstojně vyprovodit své zemřelé. Pohřebnictví tak nikdy nebylo pouze technickou službou. Bylo odrazem vztahu společnosti k člověku, rodině, víře i samotnému životu. České pohřebnictví prošlo během posledních století výraznou proměnou – od venkovských tradic a domácích rozloučení až po dnešní moderní a individuální obřady.
V minulosti byla smrt přirozenou součástí života. Zemřelý často zůstával doma mezi svými nejbližšími, sousedé přicházeli vyjádřit soustrast a pohřeb představoval významnou společenskou událost. Pohřební průvody za zvuku zvonů a hudby procházely vesnicemi i městy a poslední rozloučení bývalo otázkou cti a úcty k zesnulému.
Naši předkové přistupovali k pohřbu s velkou odpovědností. Velmi často si lidé již během života odkládali peníze „na svůj pohřeb“, aby po své smrti finančně nezatížili rodinu. Typickým symbolem této doby byly úspory uložené doma v prádelníku, skříni nebo v obálce mezi osobními dokumenty. Starší generace považovala za samozřejmost mít na poslední rozloučení připravené prostředky předem. Nešlo jen o peníze. Byl to projev odpovědnosti vůči vlastním dětem a blízkým.
Dnešní doba tento princip postupně vrací v modernější a bezpečnější podobě prostřednictvím předplacených pohřbů. Zájemce si může během života určit podobu svého pohřbu, vybrat konkrétní služby, způsob rozloučení i finanční rozsah. Předplacený pohřeb tak představuje současnou formu někdejšího „spoření do prádelníku“, ovšem s větší právní jistotou, transparentností a možností přesně definovat poslední vůli člověka.
Význam předplacených pohřbů dnes postupně roste i v České republice. Lidé si stále více uvědomují, že smrt může přijít nečekaně a rodina se pak často ocitá pod psychickým i finančním tlakem. Předplacený pohřeb proto není pouze otázkou financí, ale také klidu a odpovědnosti. Člověk tím svým blízkým usnadňuje těžkou životní situaci a současně má jistotu, že jeho poslední rozloučení proběhne podle jeho přání.
Po druhé světové válce a zejména během komunistického režimu prošlo české pohřebnictví zásadní proměnou. Stát převzal kontrolu nad většinou pohřebních služeb a z mnoha obřadů se postupně stala spíše formální záležitost. Rozšířilo se zpopelňování a Československo se zařadilo mezi země s nejvyšším počtem kremací v Evropě.
Po roce 1989 se české pohřebnictví opět otevřelo soukromému podnikání a moderním trendům. Objevily se nové pohřební služby, kvalitnější zázemí, modernější technika i širší nabídka obřadů. Současně však část společnosti začala vnímat pohřeb především jako náklad, který je potřeba co nejvíce omezit. Výsledkem je rostoucí počet pohřbů bez obřadu, které dnes představují jednu z největších kulturních změn v českém pohřebnictví.
Přesto potřeba důstojného rozloučení ze společnosti nezmizela. Naopak se objevují nové a osobnější formy obřadů. Stále více lidí hledá způsob, jak se rozloučit autenticky, lidsky a v souladu se životem zemřelého.
Moderní pohřebnictví dnes nabízí například otevřené smuteční obřady v přírodě. Poslední rozloučení se mohou konat na loukách, v lesích, u řek nebo na místech, která měl zemřelý rád. Takové obřady bývají velmi osobní a často mají silnější emotivní atmosféru než klasické smuteční síně.
Podobně se mění i přístup k ukládání popela. Vedle klasických hrobů a urnových míst roste zájem o rozptyly popela mimo veřejná pohřebiště. Pro mnoho lidí představuje rozptyl v přírodě nebo na symbolickém místě akt osobní svobody a naplnění posledního přání zemřelého.
Mezi společnosti, které dlouhodobě podporují modernější a osobnější přístup k posledním rozloučením, patří například Pohřební ústav Elpis. Právě podobné pohřební ústavy ukazují, že české pohřebnictví může spojovat tradiční úctu k zesnulým s moderním, empatickým a individuálním přístupem.
Současné pohřebnictví však neřeší pouze podobu obřadů. Velkým tématem je také ochrana spotřebitele, transparentnost cen a důvěra veřejnosti. Lidé stále častěji hledají jistotu, že jejich prostředky určené na pohřeb budou bezpečně chráněny a že jejich poslední přání bude respektováno.
České pohřebnictví dnes stojí mezi tradicí a moderní dobou. Na jedné straně čelí ekonomickému tlaku a změně společenských zvyků, na straně druhé se snaží vrátit smrti důstojnost, lidskost a osobní rozměr. Smrt totiž není jen administrativní událostí. Je především okamžikem vzpomínek, úcty a rozloučení s člověkem, který byl součástí našich životů.
Budoucnost českého pohřebnictví pravděpodobně nebude spočívat v návratu do minulosti, ale ve schopnosti propojit tradiční hodnoty s moderním přístupem. A právě důstojnost, empatie a respekt k poslední vůli člověka budou tím nejdůležitějším, co bude české pohřebnictví definovat i v dalších desetiletích.
FOTO zdroj GOOGLE a archiv autora
Jaroslav Mangl působí v českém pohřebnictví nepřetržitě od roku 1985. V červnu roku 1990 založil v Praze jeden z prvních soukromých pohřebních ústavů po změně společenských poměrů – pohřební ústav J. Mangl.
Dlouhá léta pracuje jako krizový manažer a lektor pohřebnictví. Ve své profesní praxi se zaměřuje především na provozní řízení pohřebních služeb, krizové situace, legislativu pohřebnictví, etiku zacházení s lidskými pozůstatky a modernizaci pohřebních provozů.
V současné době je členem pohřebního holdingu Elpis Group a členem společnosti Pohřební garanční společnost a.s., která se zabývá myšlenkou ochrany klientů v oblasti předplacených pohřbů a dlouhodobé stability pohřebních služeb. Od roku 2010 je předsedou Asociace pohřebních služeb v ČR.
Jaroslav Mangl je známý svým otevřeným a často politicky nekorektním vystupováním. Problematické jevy v pohřebnictví pojmenovává bez diplomatických obalů a dlouhodobě upozorňuje na systémové nedostatky v českém pohřebnictví, nedostatečné kontroly i deformace trhu.
Vedle své profesní činnosti se angažuje také v dobrovolnických aktivitách, osvětě veřejnosti a vzdělávání v oblasti pohřební kultury. Dlouhodobě prosazuje důstojné zacházení se zemřelými, transparentnost pohřebních služeb a návrat elementární úcty k poslednímu rozloučení.
Předseda Asociace pohřebních služeb v ČR od roku 2010.
