V Česku se běžně pohřbívá trojím způsobem – zpopelnění bez obřadu, zpopelnění s obřadem a uložení do země.
Zpopelnění bez obřadu
Právě tento způsob jakoby popíral naše kulturní tradice – zvláště v poslední době podobných aktů v Česku přibývá. Možná si nejbližší příbuzní zesnulého neuvědomují, že takové rozhodnutí již prakticky nelze napravit a také že poslední rozloučení náleží od pradávna tradičně k zásadním milníkům života. Připomeňme například, jakým ve starozákonní době byl pohřeb důležitým obřadem. Člověk jím byl připojen ke svému lidu a začal náležet k věčnému společenství. Jen těla odsouzenců a poražených ve válce se nepohřbívala.
Nechce-li nejbližší rodina smuteční hosty, nemusí se kvůli tomu vzdávat důstojného rozloučení. Obřad se může konat opravdu jen v kruhu nejužším, se sjednavatelem z pohřební služby jistě najdete vhodný způsob, jak takové přání sdělit veřejnosti.
Někdy chce být nejbližší příbuzný zesnulého přítomen kremaci – lze proto předem sjednat čas zpopelnění.
Zpopelnění s obřadem
Nejčastějším způsobem pohřbu v současném Česku je kremace spojená s obřadem posledního rozloučení, jenž se obyčejně koná v sále krematoria. Rozloučení před kremací nemusí proběhnout v obřadní síni krematoria, bývá například v blízké kapli nebo v místním kostele. Prostřednictvím parte pozůstalí sezvou příbuzné, přátele a známé, aby se společně rozžehnali se zesnulým.
V předsálí obřadní síně se s mrtvým loučí nejužší kruh rodiny, slavnostní rozloučení se nato koná v obřadní síni nad rakví, za doprovodu hudby a v květinové výzdobě. Po dvou až třech skladbách (většinou lze volit reprodukovanou nebo živou hudbu), které pochopitelně mohou vybrat pozůstalí, následuje proslov či proslovy. Hovoří buď příbuzní či přátelé, nejčastěji však bývá řečníkem obřadník, což je profesionální řečník krematoria, nezřídka také kněz. Pádem nebo zatažením opony obřad končí a smuteční hosté po kondolenci nejbližším pozůstalým opouštějí obřadní síň. Často na takový obřad navazuje pohřební hostina nebo alespoň malé pohoštění.
Tělesná schránka zesnulého se spaluje žhavým vzduchem na popel, který se později v urně předává příbuzným. Urny se ukládají obvykle v kolumbáriích, urnových sklípcích, hrobech, nebo se popel rozprašuje či vsypává. Urnu s ostatky ale můžete uložit kdekoli třeba i u vás doma. Na pietu by se však rozhodně nemělo zapomenout.
I v těžkých chvílích je dobré si uvědomit, že vůči pohřebním službám jsou pozůstalí zákazníkem, který platí a tedy rozhoduje. Je rozhodně rozumné, když vdově s organizací smutečních záležitostí pomůže někdo blízký s přehledem i chladnější hlavou, a bude mít placené služby pod kontrolou. Připomeňme také, že například i květiny a věnce, které objednáte k pohřbu nebo je dostane zesnulý od dalších účastníků pohřbu, můžete po obřadu odvézt na hřbitov nebo s nimi dělat cokoli jiného.
Pohřeb s uložením do země
Od pradávna se uplatňuje pohřeb s uložením do země. Používá se i dnes – nejčastěji v kombinaci s církevním obřadem, nicméně, nemusí tomu tak být. Také tuto formu rituálu pohřební ústavy nabízejí. Je poněkud náročnější na organizaci, takže například člen rodiny s organizačními schopnostmi se tu zase vyplatí, i když si všechny služby objednáte (místo na hřbitově, vykopání hrobu, případně úpravu hrobky, obřad, dopravu rakve k hrobu, hudbu…) Pohřeb s uložením do země je dražší, než kremace.
Pokud je rodinnou tradicí či přáním zesnulého církevní pohřeb, jistě víte, že po úmrtí je třeba nejprve navštívit kněze a všechny podrobnosti dojednat s ním. V našich zemích mívá církevní pohřeb s uložením do země již ustálenou podobu: skon se oznamuje zvonem, úmrtí a datum pohřbu pak prostřednictvím parte. Rozloučení se zesnulým je samozřejmě v kostele, odkud se vypraví smuteční průvod na hřbitov. Nad hrobem je poslední rozloučení s proslovy. Po kondolenci pozůstalým odcházejí smuteční hosté obvykle na pohřební hostinu.
Někdy obec, v níž se nebožtík pohřbívá, kostel nemá. Pohřební služba samozřejmě zajistí doprava rakve pohřebním vozem s květinami na hřbitov, kde následuje pohřeb do země.